Ctibor Lolek: Přátelství dvou malířů

 

V osmdesátých letech minulého století narodili se na severní Moravě dva čeští malíři, jejichž význam daleko přesáhl obvyklý regionální rámec a kteří právem patří mezi přední představitele našeho výtvarného umění.

 

Stanislav Lolek, krajinář z Mařákovy školy, malíř lesní zvěře a přírody, se narodil 13. listopadu 1873 v Paloníně u Loštic. Jako myslivecký mládenec strávil praktikantská léta ve Veselí u Mohelnice, potom v Blatné a po studiích na lesnické škole v Písku nastoupil jako lesník ve Lnářích v jižních Čechách. Ve dvaadvaceti letech odešel na malířskou akademii do Prahy, kde po šest let stu­doval u profesora Mařáka a profesora Ottenfelda. Studia pak ukon­čil roku 1902 na grafické škole v Mnichově.

 

Adolf Kašpar, narozený 27. prosince 1877 v Bludově, nále­ží k nejvýraznějším osobnostem v dějinách české ilustrace. Vystu­doval nejprve německý učitelský ústav v Olomouci. Jeho malířské nadání mu brzy otevřelo cestu k podnikavému olomouckému knihkupci a nakladateli Romualdu Prombergrovi, který ihned bystrým zrakem rozpoznal Kašparovo neobyčejné nadání. Seznámil ho s tehdy už slavným malířem Hanušem Schwaigrem, který mladého Kaš­para doporučil na malířskou akademii k profesoru Maxu Pirnerovi. Tak jako Stanislav Lolek přichází i Adolf Kašpar na akademii „ve ­zralém věku“ dvaadvaceti let. Též Kašpar dokončuje svá malířská studia v Mnichově, v roce 1907.

 

Vřelý poměř obou malířů k jejich rodišti na severní Moravě, k starobylé Olomouci, přátelství s Prombergrem, společná studia v Praze a společný styk s celou řadou přátel z uměleckých kruhů jistě přispělo k utužení jejich vzájemného vztahu, k přátelství, které trvalo celý život. Vzpomínky Stanislava Lolka a dochovaná korespondence z jeho umělecké pozůstalosti jsou toho výmluvným svě­dectvím.

 

Z jara roku 1899, ještě jako žák akademie, přijel Stanislav Lolek do Olomouce ke knihkupci Prombergrovi. Vystavoval u něho v krámě občas své kresby krajinek a lesní zvěře. Zprostředkovaný prodej byl vítaným příspěvkem pro hubenou studentskou kapsu. Promber­ger ho zavedl do kanceláře a dal mu posoudit kresby „jednoho zdejšího studenta“ – jak se vyjádřil. Téhož dne odpoledne Romuald Promberger představil Stanislavu Lolkovi Adolfa Kašpara.

 

 

 

Stanislav Lolek

 

Brzy potom přijel Kašpar do Prahy a byl přijat do malířské speciálky profesora Pirnera. Jeho příznivec R. Promberger mu našel byt u své sestry, paní Hedviky Řepkové, na Malé Straně na Kampě, přímo u Karlova mostu. Studentský pokojík se brzy stal dostave­níčkem Kašparových přátel. Chodívali sem malíři Antonín Slavíček se svým pověstným bernardýnem, Herbert Masaryk, syn profesora T. G. Masaryka, Stanislav Lolek, Hugo Boettinger a Oldřich Cihelka, medik Bohumil Malý z Olomouce, někdy zaskočil i Alois Kalvoda.

 

 

Adolf Kašpar

 

Roku 1902 nabídl Romuald Promberger Lolkovi a Kašparovi vý­tvarnou spolupráci na chystané knížce K. L. Kukly „Zvířata a lidé“, kterou potom následujícího roku s ilustracemi obou malířů vydal ve svém nakladatelství. Nakladatel Promberger chystal se využít spolupráce obou umělců ve větší míře v připravovaných knížkách pohádek a příběhů z mysliveckého života. Je možné, že to byl právě jeho popud, který přiměl v těchto letech Stanislava Lolka k nama­lování seriálu kreseb o chytré lištičce a jejím šibalství. Tyto kresby po letech objevil u Lolka, tehdy už známého malíře, redaktor Lido­vých novin dr. Bohumil Markalous (pozdější spisovatel Jaromír John). K Lolkovým obrázkům sestaveným do promyšleného dějového sledu napsal spisovatel Rudolf Těsnohlídek textový doprovod. Se­riál vycházel nejdřív na pokračování v Lidových novinách pod náz­vem Příběhy lišky Bystroušky, aby se později dočkal mnoha knižních vydání. Kresby i text se staly inspirací Leoši Janáčkovi k jeho slavné opeře Liška Bystrouška.

 

Kašpar, ještě jako žák akademie, namaloval řadu kreseb k Ba­bičce Boženy Němcové, a když kniha roku 1903 vyšla, stal se Kašpar rázem slavný. Právem se o těchto kresbách vyslovil rektor akademie J. V. Myslbek: "Je škoda, že Božena Němcová nemůže vidět tyto perly". Tři akvarelové obrázky z návrhů k Babičce poslal pak Adolf Kašpar Stanislavu Lolkovi se srdečným věnováním.

 

Jednou v zimě zastihl Lolek svého přítele při kreslení loutek. Kašpar měl těchto kreseb několik sešitů.

 

 

 

Z celé řady těchto půvabných a poetických kreseb vznikl potom známý Kašparův lept „Loutkové divadlo“, který vydal umělecký spolek Mánes jako svou členskou prémii na rok 1906. Jinou barevnou kresbu daroval Kašpar na památku místní škole ve Lnářích. Lnářský ochotnický spolek využil přítomnosti obou malířů a při­šel s prosbou, aby jim namalovali oponu pro jejich scénu. Sehnali rozměrný kus plátna a malíři se dali do práce. Namalovali pohled na lnářskou krajinu ze svahu Nesviňského lesa, se zámkem, ryb­níky a budovou kláštera.

 

Lolek s Kašparem se zdrželi ve Lnářích několik dnů. Když Kopecká odjela, chodívali po okolí a jejich skicáře se plnily novými studiemi. Na Kašpara ten kraj velmi zapůsobil. Lolek, který znal dokonale celé okolí, mu denně ukazoval nové partie, seznamoval ho s novými typy lidí. Tehdejší krajina lnářského okolí se svými zámky, panskými dvory, obklopenými topoly a rybníky, chudými vesničkami mezi lesy a pastvisky, lnáře rozložené malebně kolem třech rybníků, uprostřed se zámkem, život ještě jako za dob pánů "franců", to vše vyhovovalo Kašparově výtvarné obraznosti.

 

Jednou spolu navštívili augustiniánský klášter, kde měl Stanislav Lolek starého přítele z minulých let, převora Mayera. Převor se rád bavíval o umění a dělal mecenáše. Do lnářského kláštera jez­díval sochař Bílek, spisovatel Zeyer, básník Mokrý i jiní umělci.

 

Převor hostil oba malíře v klášterním barokním refektáři dlouho do noci. Kašpar si z této návštěvy odnášel bohatou žeň ve svém skicáři, maloval i samotného převora a staré barokní varhany.

 

Na lnářsky pobyt vzpomínal Kašpar ještě o dva roky později, když se se Stanislavem Lolkem setkal v Paříži. V dubnu 1907 při­jeli na studijní cestu do Francie malíři Antonín Slavíček, Stanislav Lolek a J. B. Minařík ještě s několika přáteli. Kašpar, který byl v Paříži už dříve, jim obstaral ubytování a po osm dní se jim ochot­ně věnoval.

 

 

Na podzim téhož roku se Adolf Kašpar oženil s Jitkou Řepkovou. Svatbu mu vypravil jeho přítel, známý uherskohradišťský národo­pisný sběratel František Kretz, rovněž důvěrný přítel Stanislava Lolka. Svatba se konala na Velehradě a oslavovala v Kretzově vinném sklípku v Mařaticích u Uh. Hradiště. Kašpar poslal Lolkovi umělecké svatební oznámení s podpisem, ke kterému se připojil i František Kretz.

 

Po svatbě odjel Adolf Kašpar se svou paní na čas do ciziny. Navštívil Balkán, Itálii a rakouské Alpy. Ze svých cest občas posílal pohlednice se stručnými zprávami a pozdravy. Z pozdějšího jeho vyprávění víme, že se už nemohl dočkat návratu domů, přestože se mu podařilo vytěžit z těchto návštěv řadu překrásných, koloro­vaných kreseb a sérii pohledů ze Solnohradska a jižních Tyrol.

 

V prvních letech po svatbě jezdívali Kašparovi na letní byt do Hluboček u Olomouce, kde tehdy působil Kašparův bratr Alois jako učitel. V té době již vyšla Jiráskova Filosofská historie s Kašparo­vými ilustracemi, Wintrův Mistr Kampanus, Bartošova Kytice a vy­cházely Kašparovy ilustrace k Prombergrovým lidovým kalendářům. Kašpar měl plno práce a viděl potřebu usadit se trvale někde na venkově, kde by měl ke své práci a ke studiu více klidu. Zmínil se o tom Stanislavu Lolkovi a ten měl hned návrh: "Pojeď do Loštic. Je to můj rodný kraj, jezdívám tam malovat. Je tam pěkná krajina, klid a pohoda. Bude se Ti tam líbit."

 

Lolek bydlíval v zahradním domku u vily svého přítele advokáta dr. Dezorta, odkud byl překrásný pohled k Jeseníkům a do povodí řeky Moravy. Svůj pokojík si sám vyzdobil nástěnnými malbami a tam na jaře roku 1910 zavedl Adolfa Kašpara. Kašparovi se ten kraj rázem zalíbil. Ještě téhož jara se ubytoval s manželkou a dvouletou Jitkou nedaleko "Lolkovy mládenecké světničky" v malém domku a  zůstal v Lošticích až do října. Lolek se v Lošticích zdržel týden, dva, někdy celý měsíc, a to vždy chodíval s Kašparem po okolních lesích, k Bouzovu, kolem Třebůvky, nebo až k Moravě a k Moravičanům. Sedávali v hospůdce Na Pešti nebo na Střelnici. Lolek měl zakoupen pozemek na konci Loštic, na pokraji Židovského lesa u Třebůvky a netajil se Kašparovi svým úmyslem postavit si v Lošticích dům. Tato myšlenka se Kašparovi zalíbila. Na severním okraji městečka koupil vzrostlou zahradu a hned příští rok se pustil do stavby rodinného domu. Adolf Kašpar se tak stal loštickým občanem. Zájem o dům, jeho zařízení a zahradu vyplňoval všechen Kašparův volný čas. Psával o tom Stanislavu Lolkovi a stručně ho informoval o svých budoucích záměrech. Ještě raději o tom vyprávěl, když se Lolek v Lošticích podle svého zvyku náhle objevil. Lolek se však nikde nikdy dlouho nezdržel. Nebyl vázán na rodinný život a jeho umělecké a myslivecké zájmy ho vábily do všech ­koutů Čech a Moravy. Maloval v jižních i západních Čechách, na Telečsku, na jižní Moravě kolem Uherského Hradiště a Hodonína ­i na severní Moravě. Vznikaly tak obrazy české a moravské krajiny, stal se vyznavačem slunce, nebál se jeho světelné záplavy, zachycoval krajinu na plátno impresionistickou formou, do přemíry barevných, světlem rozehraných skvrn. Zájem o přírodu a lesní zvěř vyjadřoval v řadě obrazů, kreseb a studií k nim z českých polí a lesů, ale zajížděl i do Ruska, do sibiřských pralesů, kde měl přá­tele lesníky z lesnické školy. Dveře většiny mysliven a hájoven ve vlasti byly pro Lolka vždy pohostinně otevřeny, znal kdejakého ­typického fořta, dovedl celé hodiny vyprávět o svých loveckých zážitcích. Když v roce 1911 vyšla Kiplingova kniha džunglí s Lolkovými ilustracemi, předcházelo ji několik cest do německých zoologických zahrad. Vlastní ilustrace pak vytvořil za jednoho pobytu v Lošticích.

 

V Lošticích nalezl brzy Adolf Kašpar, tak jako už před tím Stanislav Lolek, řadu dobrých přátel, s kterými se pravidelně stýkal. Loštice, jak se o tom nejednou zmiňoval, přinesly Kašparovi oprav­dovou pohodu a prožil zde nejlepší léta rodinného štěstí. Prostorný dům s ateliérem v podkroví, s překrásnou vyhlídkou, vzrostlá za­hrada, poskytovaly Kašparovi, značně vyčerpanému ilustrační pra­cí, klid a inspirační ovzduší, tolik potřebné pro umělce. Kašpar zde vytvořil většinu ilustrací k dílům Jiráskovým a Raisovým, namalo­val zde mnoho obrazů a akvarelových kreseb z blízkého okolí. Loštických motivů použil k celé řadě ilustrací.

 

První světová válka přerušila na několik let tvůrčí činnost obou malířů. I když žádný z nich nemusel na frontu, přece jen vojenská služba a válečné události pronikavě ovlivnily jejich soukromý a umělecký život. Kašpar sloužil v Olomouci a později v Krakově, Lolek u domobraneckého pluku v Šumperku a ve Frankštátě, dnešním Novém Malíně. Na válečné zážitky obou malířů vzpomínali po letech jejich přátelé, malíř Oldřich Lasák a grafik Arnošt Hrabal. Poválečná léta přinesla pronikavé změny v národním životě a nebyla samozřejmě bez vlivu i na životy Stanislava Lolka a Adolfa Kašpara. V prvních poválečných letech zajížděl Lolek ještě na severní Moravu, maloval v Lošticích, v okolí Zábřeha, kreslil scenérie z povodí řeky Sázavy a Moravy, ale stále častěji byl strháván níž k Uherskému Hradišti a k Hodonínu, "kde slunce svítí jasněji, kde život tepe prudčeji, kde je kraj naplněn zvláštním světlem". Stále řidčeji zajíždí na severní Moravu, kraj jeho mládí se mu zdá po úmrtí příbuzných a několika intimních přátel víc a více cizejší. Staré časy už nelze přivolat zpět.

 

Umělecké úspěchy, ohlas několika souborných výstav, členství v České akademii věd a umění ho rázem posunuly na přední místo mezi československými umělci.

 

V třicátých letech si Lolek postavil v Uherském Hradišti dům a jeho cesty na severní Moravu téměř ustaly. Zato tráví jarní, letní i podzimní měsíce ve svém horském revíru v Liptovské Osadě na Slovensku, v pravé nefalšované přírodě, uprostřed pralesů. Zde vytvořil většinu obrazů pro své dílo Naše lovná zvěř, vydané v roce 1930. Zimu tráví v Praze a čas mezi tím v Uherském Hradišti.

 

Adolf Kašpar je přímo zavalen ilustrační prací, takže na malování volných obrazů krajin mu čas vůbec nezbývá. Nejednou si na to trpce svému příteli, stěžuje. Ale nakladatelé jsou neodbytní, slíbené termíny neúprosné a tak postupně, ještě v Lošticích, vznikají soubory vynikajících ilustrací k Jiráskově kronice U nás, k Temnu, k Bratrstvu, k Pohorské vesnici Boženy Němcové a k Raisovým Za padlým vlastencům. Kašpar je všeobecně uznáván za mistra české ilustrace.

 

Ještě jednou dochází ke spolupráci obou přátel. Učitelské nakladatelství v Praze je vyzvalo k namalování několika školních obrazů pro výuku. Kašpar namaloval ,,Žně na Hané" a "Salaš v Beskydech", Stanislav Lolek seriál kreseb zvířat a ptáků.

 

I v pozdějších letech jsou oba malíři ve stálém písemném styku a s lítostí a smutkem zaznamenávají, že z řady jejich společných přátel jeden za druhým odchází.

 

 

V červenci 1930 navštívil Kašpar s rodinou Stanislava Lolka v jeho revíru v Liptovské Osadě.

 

 

V roce 1932 se Kašpar s Lošticemi. rozloučil. Postavil si roubenou vilu ve valašském slohu na Rusavě, která mu už dávno učarovala svou krajinnou krásou, hlubokými lesy, ale i svým neporušeným folklórem. Ještě v témže roce se přestěhoval a s elánem se dal do zařizování domu i okolní zahrady. Jen dvě léta byla mu dopřána těšit se z nového sídla. Srdeční mrtvice ukončila 28. června 1934 jeho život, přervala všechny plány, všechny naděje.

 

Styky Stanislava Lolka s osiřelou Kašparovou rodinou neustaly. Čas od času si s paní Jitkou vyměnil dopis, obyčejně k vánocům nebo k jmeninám.

 

 

Adolf Kašpar s rodinou na kolibě pod Hálkovou u St. Lolka

 

V dubnu 1936, to už byl Stanislav Lolek těžce nemocen a ležel v uherskohradišťské nemocnici, píše mu paní Jitka Kašparová, že se dozvěděla o jeho nemoci a přeje mu brzké uzdravení. Ozna­muje, že se s dcerou přestěhovaly do nového bytu na Malé Straně v Tomášské ulici, vzpomíná na Rusavu, kam se chystá na léto odjet. Stěžuje si na trapné jednání s nakladatelstvím ve věci autor­ských práv a honorářů a slibuje, že přijede do Uherského Hradiště Lolka navštívit.

 

Za 14 dnů, 9. května 1936, Stanislav Lolek zemřel. Kondolenčním dopisem pani Jitky Kašparové z téhož dne končí korespondence dvou moravských malířů.

 

I když se v malířské tvorbě ubíral každý jinými cestami, přece měli společný cíl, kterého dosáhli: obohatit svým dílem české umění, zanechat dílo plné radosti a lásky k životu.

 

Stanislav Lolek: Lovecký deník, Společenská tiskárna Zábřeh 1947, a rukopisné poznámky k němu.

Rukopisné vzpomínky Stanislava Lolka.

Korespondence Stanislava Lolka s jeho přáteli.

J. V. Scheybal: Adolf Kašpar, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957.

Ladislav Stehlík: Země zamyšlená, svobodné noviny 1947 [knižní vydání].

Bohuslav Ošťádal: Adolf Kašpar a Loštice, Severní Morava sv. 8, Šumperk 1962.

Oldřich Lasák: Z malířova zápisníku, Nakladatelství čs. výtvarných umělců, Praha 1959.

Osobní vzpomínky dr. ing. Theodora Mokrého na Stanislava Lolka, rukopis.

Vzpomínky Arnošta Hrabala, Mořice Drlíka, dr. Richarda Fischera, Františka Sitty, Františka Neubauera, Adolfa Kubise, vyprávěné autorovi v letech 1940 - 1948.