česká verze Deutsch Version English version

Vlastivědné muzeum
v Šumperku

Václav Medek: "Čarodějnický děkan" Kryštof Alois Lautner

 
Z románu V. Kaplického "Kladivo na čarodějnice" se dověděli obyvatelé se­verní Moravy po prvé cosi víc o strašlivém moru čarodějnických procesů, které tu před 300 lety řádily. Ze spousty nejrůznějších dotazů převládala otázka: kdo to vlastně byl ten šumperský děkan Lautner? Odpověď chce dát tato studie, zpracovaná na základě dosud neznámých archívních pramenů.
 
Nejrůznější čarodějnické pověry bujely mezi našim lidem odedávna. Třeba Záviš z Falkenštejna byl obviňován svými současníky, že si získal lásku královny Kunhuty, vdovy po Přemyslu II., nekromantickými prostředky. Čtyři artikuly pražské z roku 1417 čítaly čarodějnictví ke smrtelným hříchům, které měly být "stavovány od těch, kteří úřad k tomu mají". Petr Chelčický si stěžoval, že mnozí lidé hledají ve svém blouznění pomoc i u kouzelníků a věštců. Český humanista Bohuslav z Lobkovic napsal, že celá stáda dobytka hynou ďábelským uměním čarodějnic. Naproti tomu vyšla roku 1588 v Praze "Kniha duchovní" utrakvistického faráře Jana Štelcara Želetavského, v níž autor dokazuje, že ani kouzelníci ani čarodějnice nemohou přivolat bouři nebo škodit dobytku, že víra v ně je nesmyslem, že pronásledovat někoho pro podezřeni z čarodějnictví je nelidské.
 
Až do druhé polovice 16. století nebylo u nás čarodějnických procesů s upalo­váním. Teprve Práva městská království českého přijatá sněmem roku 1579 ustanovila podle vzoru soudního řádu německého císaře Karla V. trest smrti za zločin čarodějnictví, u mužů stětí, u žen upálení za živa. Na Moravě hořely v 16. století hranice jen velmi ojediněle: 1562 Slavonice, 1575 Hostěradice, 1581 Olbramovice, 1582 Jevišovice, 1592 Letavice a 1594 Nový Jičín. Toto nařízení Práv městských, upravené roku 1656 trestním řádem Ferdinanda III., platilo až do roku 1708, kdy Josef I. ponechal trest smrti za zločin čarodějnictví, ale stanovil, že pouhé udání při výslechu nestačí k tomu, aby mohl být obviněný mučen nebo dokonce odsouzen. Konec čarodějnickým procesům udělala teprve Marie Terezie. Její soudní řád platící od 1. ledna 1770, počítal ještě čarodějnictví mezi kriminální zločiny, ale nesměl být trestán smrtí. Císař Josef II. už čarodějnictví mezi kriminálními zločiny neuváděl.
 
Do našich zemí přešlo upalování čarodějnic teprve jako důsledek bližších německo-českých styků za reformace; přesto bylo v českých krajích řídkým zjevem. Teprve v 17. století se nebezpečně rozšířilo, ovšem výhradně mezi německým obyvatelstvem severomoravským pod bezprostředním vlivem sousedního německého Slezska.
 
Nejodpornější dobou opravdového temna byla na Šumpersku těžká léta druhé poloviny 17. století, kdy si prostě žádný člověk nebyl ničím jist. Nikdo nevěděl, nespočine-li na něm oko některého z náhončích inkvizitorových, nebo zda ho neudá jeho soused, s nímž měl třeba nějaké rozepře. A to nejhorší: nebylo naděje na vyváznutí pro toho, kdo se dostal do spárů inkvizitora, zejména šlo-li o bohatšího člověka. Nikdo si nebyl jist, protože čarodějnická pověra neznala rozdílu v povolání ani stavu. Bezesporu vrcholem jejího řádění na severní Moravě bylo upálení šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera.
 
K. Al. Lautner se narodil v Šumperku roku 1622. Při prvním výslechu na Mírově 30. srpna 1680 vypovídá, že je mu 58 let, že jeho otec se jmenoval Za­chariáš, jeho matka Dorota. Nevíme, čím byli jeho rodiče. Mladý Lautner vychodil v Šumperku německou školu a rodiče ho pak poslali do latinských škol do Olomouce, protože se chtěl stát knězem. Švédské války ho donutily opustit studium, protože "byl člověkem míru a pera, ne meče, a nechtěl nosit mušketu", jak lze číst v rukopise velkolosinského farního úřadu. Odešel do Landshutu v Bavorsku, kde studoval půl roku morálku; odtud uprchl před švédským ne­bezpečím do Vídně, kde studoval čtyři roky filosofii a práva a dosáhl gradu magistra. Pak ještě studoval tři léta spekulativní theologii ve Štýrském Hradci, vrátil se do Olomouce a tu přijal roku 1656 kněžské svěcení. Krátce kaplanoval v Olomouci, v letech 1658 až 1663 byl farářem v Dolní Moravici na sovineckém panství a pak do roku 1668 byl farářem v Osoblaze. Odtud odešel na přání svého přítele Kašpara Sattlera, někdejšího šumperského purkmistra, do Šum­perka. Tam působil jako farář a děkan 12 let až do svého zatčení 18. srpna 1680. Jeho matka zemřela 6. září 1673, syn sám o tom učinil záznam do úmrtní matriky. O smrti jeho otce nevíme. Není divu, že tento muž "míru a pera", muž nadprůměrně vzdělaný, se musel zákonitě střetnout s inkvizitorem, jehož životním povoláním byla ve skutečnosti služba jedné z nejodpornějších pověr v dějinách lidstva, s Jindřichem Františkem Bobligem.
 
Hraběnka Anna Sibyla Galle, rozená Žerotínová a její zámecký hejtman Adam Vinarský z Křížova povolali do Losin Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu (nynější Zl. Hory), nehotového právníka, ale zkušeného čarodějnického soudce, který 40 let provozoval ve Slezsku výnosné řemeslo upalování čarodějnic. Měl předsedat soudnímu tribunálu, který by zbavil losinské panství „nebezpečného jedu čarodějnictví", reprezentovaného ubohou vernířovskou žebračkou Marinou Schuchovou. (Historicky věrně zpracoval tyto události Václav Kaplický v citova­ném již románu "Kladivo na čarodějnice".) Jakmile se J. Fr. Boblig trošku v Losinách rozkoukal, vedlo se mu tam dobře, chtěl si bezpochyby zajistit „práci“ na delší dobu. Proto věnoval svoji pozornost i blízkému Šumperku. Obžalovaní v Losinách byli dotazováni na bohaté šumperské občany, zda je snad také neviděli na čarodějnických shromážděních na Petrových kamenech. A tak se obžalovaní po tortuře nebo i ze strachu před ní "rozpomenuli", že se na Petrových kamenech opravdu setkali s někdejším purkmistrem a bohatým šum­perským měšťanem Kašparem Sattlerem, jeho ženou Marií a dcerou Alžbětou, že tam viděli bohatého šumperského mydláře Jana Přerovského, Marii Peškovou a jiné. Sledujeme-li jednotlivé výslechy obžalovaných, zjišťujeme, že nešťastné oběti uvádějí stále nová jména, jak jim je při výslechu kladl do úst přímo či nepřímo inkvizitor Boblig. Tak se v protokolech objevuje nejprve jméno hospo­dyně na šumperské faře Zuzany Voglickové a pak i jméno šumperského děkana K. Al. Lautnera.
 
Co vypovídaly nešťastné ženy o šumperském děkanovi? Že se spolu se svou hospodyní účastnil čarodějnických shromáždění na Petrových kamenech. Tam se jedlo a pilo, tancovali tam a prováděli nemravné orgie. Tam také děkan Lautner korunoval za čarodějnickou královnu Marii Sattlerovou ze Šumperka a později starou paní Meixnerovou z Olomouce. Vypovídaly o něm, že křtil děti ve jménu satanově, že přinášel na Petrovy kameny svaté hostie a účastníci čarodějnického shromáždění po nich šlapali a tancovali. Šlo prostě o známé schéma z německých a slezských čarodějnických procesů, jen jména nešťast­ných obětí byla jiná.
 
Boblig si netroufal zatknout přímo děkana Lautnera, ačkoliv byl předsedou i druhé inkviziční komise v Šumperku, zřízené knížetem Liechtenštejnem. Na základě výpovědí vynucených na mučidlech vypracoval žalobu a tu poslal pražské apelační komoře. Z Prahy mu doporučili, aby předložil obžalovací spis olomouckému biskupovi knížeti Karlu II. z Liechtenštejna - Kastelkornu. Boblig tak učinil a biskup k vyšetření onoho strašného zločinu (crimen magiae et sacri­legii) jmenoval v srpnu 1680 vyšetřující komisi, v níž vedle J. Fr. Bobliga (to byla už třetí vyšetřující komise, v níž měl hlavní slovo) zasedli mohelnický děkan a spolužák děkana Lautnera dr. Jiří Vojtěch Winkler, bývalý biskupský ceremonář Petr Reharmondt a biskupský sekretář Eliáš Izidor Schmidt. Biskup ve zřizovacím dekretu nařizuje, aby se všecka jednání a vyšetřování vedla podle práva "et sacrorum canonum ordine", ale také, bude-li toho třeba, aby byl vyšetřovaný podroben tortuře. Tato komise nebyla ovšem určena jen pro Lautnerův případ. Měla vyšetřovat i jiné kněze olomoucké diecéze, podezřelé z tohoto zločinu. Lautnera dal biskup této komisi jako první oběť, když výpo­vědi třiceti obžalovaných svědčily jednomyslně proti šumperskému děkanovi. A teď to šlo ráz na ráz. A diplomaticky. Aby zatčení oblíbeného kněze nevzbudilo nežádoucí rozruch, pozvali děkana Lautnera do Mohelnice na hody. Lautnerův spolužák děkan Winkler mu poslal pozvání po mohelnickém kantoru Jiřím Kres­sovi. Děkan Lautner sice věděl, jaká obvinění vynucuje Boblig na obžalovaných, nevěděl ovšem, že už i o jeho osudu je rozhodnuto. Těšil se na přátelské setkání se spolužákem, s nímž se už dlouho neviděl, a rád poručil svému příbuznému Pavlu Hänelovi, který mu vedl hospodářství, aby zapřahal. Na mohelnické faře po hodovém obědě přinesli na míse děkanu Lautnerovi dopis s biskupskou pe­četí. Děkan jej přečetl a v úděsu užasl. Byl to zatýkací rozkaz. O ostatní se už postarali mírovští mušketýři s tamním hejtmanem Kotulínským. Pavel Hänel jel zpět do Šumperka sám pan děkan měl připraven nocleh na Mírově. Hody se tehdy slavívaly v Mohelnici v neděli po svátku Nanebevzetí P. Marie. Roku 1680 to bylo 18. srpna.
 
První výslech se konal na Mírově 30. srpna a byl zcela bezúspěšný. Děkan klidně říkal své nacionálie, kde studoval, kde působil; přiznal, že zná mnohé ze zatčených svých farníků že Zuzana Voglicková je u něho šest let hospodyní. Vedla mu domácnost od smrti jeho matky. Z uváděných jmen zatčených z Losin znal jen papírnici Barbaru Götlicherovou. Všecka obvinění z čarodějnictví však rozhodně popřel: "Ich gestehe nichts!" ("Nic nepřiznávám").
 
Hned po děkanově zatčení, ještě koncem srpna, byl jmenován správcem šum­perského děkanství sobotínský farář Matouš Leonard Eusebius Schmidt (člen vyšetřující komise biskupský sekretář Eliáš Izidor Schmidt byl jeho bratr), duchovní správu v Šumperku měl vést šumperský kaplan za pomoci šumper­ských dominikánů. Čtvrtého září 1680 byl pořízen soupis Lautnerova majetku. Inventář měl 33 položek (mimo jiné: dva pláště, jedna klerika; jeden štuc, teplá kamizola, hůl se stříbrným knoflíkem, velké zrcadlo, zelený štelář s muzikáliemi, dvoje housle, deset podepsaných obrazů, psací stůl, psací pult, dva páry pistolí a "Trigonna, Compass, Cylinder", tj. přístroje k astronomickým a astrologickým studiím). Jeho nejobsáhlejší položku tvořila knihovna, která čítala. celkem 322 knih, na tehdejší dobu obrovský a vzácný soubor. Vždyť v ní byly zastoupeny nejnovějšími autory všecky theologické disciplíny, zejména homi­letika a morálka. Obsáhlé místo v ní měla také právnická literatura, nechyběli ani antičtí klasikové (Plinius, Aristoteles, Euripides) a řada specialit, ilustru­jících rozsah děkanových zájmů. Jmenuji aspoň: "Itinerarium Italicum" (Italský cestopis), "Le Thresor des Histoires de France" (Poklad francouzské historie), "Historia Anglica" (Dějiny Anglie), "Vita Julii Caesaris" (Život Julia Caesara), "Gramatica Gallica" (Francouzská gramatika), "Institutiones linquae hebraicae" (Základy hebrejského jazyka). Vedle většiny knih latinských byly v ní i knihy v jazyce německém, francouzském, italském. Jedinou českou knihou bylo "Roz­mlouvání Svatého Řehoře Papeže". Děkan Lautner byl též dobře obeznámen s literaturou o čarodějnických procesech, protože měl knihu "Malleus malefica­rum", (Kladivo na čarodějnice), snad nejstrašnější a nejhloupější knihu v ději­nách, v níž byl podán podrobný návod, jak vést procesy proti čarodějnicím, a knihu jiného "čarodějnického odborníka" Martina Delriona, svázanou s předcházející v jednom svazku. Z magické literatury se uvádí jen jedna kniha "Benedicti Pererii Tractatus de Magia" (Benedikta Pereriho Traktát o magii). V závěru seznamu děkanovy knihovny ovšem stojí "Diversi libri et libelli haeretici 42" (různé knihy a knížečky heretické 42). Škoda, že nejsou uváděny jednotlivě. Museli bychom mezi nimi najít bezpochyby i dílo "Cautio criminalis" německého jezuity Friedricha von Spee (von Langenfeld) z roku 1631, největšího bojovníka proti čarodějnické pověře. Lidmi typu Bobliga a jeho společníků byla právě tato kniha považována za nejvíc heretickou.
 
Tedy první výslech na Mírově skončil pro Bobliga fiaskem. Proto pokračoval ve výsleších v Šumperku i v Losinách a získával nová a nová svědectví proti Lautnerovi. Dne 6. prosince se konal na Mírově další výslech a opět zcela bezvýsledně.1) Dne 9. ledna 1681 zavezli děkana Lautnera pod silnou stráží ke konfrontaci do Losin. Tamnější obvinění mu řekli do očí, že mu nechtějí nijak škodit, ale že je všecko pravda co řekli do protokolu. To bylo pro děkana nesmírné překvapení, když mu lidé, které většinou vůbec neznal, tvrdili do očí takové nesmyslné věci. Dne 4. února pak přivezli děkana Lautnera ke konfrontaci do Šumperka, kde ho čekalo ještě větší překvapení než v Losinách. Tady ho usvědčovali ze strašných zločinů černé magie a strašlivých sakrilegií i jeho nejvěrnější přátelé. Byl tak překvapen, že se zprvu domníval, že to jeho přítel Sattler vypověděl jen proto, že nepřál sňatku jeho dcery se zestárlým Janem Přerovským, bohatým mydlářem ze Šumperka. Když se však přesvědčil, že zdrojem Sattlerovy výpovědi jsou mučidla, tu mu podal ruku na usmířenou s vřelými, povzbuzujícími slovy o šťastném shledání na věčnosti. Věděl totiž, a obě kon­frontace ho v tom ještě utvrdily, že kdo se jednou dostal do spárů Bobligových, nemá už naděje na vyváznutí. Vždyť i Marie Sattlerová mu tvrdila do očí, že to byla ona, která ho svedla k čarodějství, stejně jako svého muže a dceru. Děka­nova hospodyně Zuzana Voglicková, kterou Boblig zatkl, protože z ní chtěl udělat korunní svědkyni proti děkanovi, tvrdila totéž a dokazovala, že děkan měl ­dva zlé duchy jeden že se jmenoval Zuzana a druhý Justina. Zejména Zuzana Voglicková dala Bobligovi hodně práce, než z ní vynutil jakési přiznání. Šest hodin výslechu a ani palečnice (rozdrcení palců na rukou) nezmohly statečnou ženu. Teprve španělská bota ji přinutila, že přisvědčila k tomu, co po ní chtěl Boblig. Bylo to strašné: na holenní kosti, které jsou zvlášť citlivé, přiložili železný lis s ostrými zuby a šroubovali až krev stříkala kolem a z masa se stávala hotová břečka. Takovou bolest vydržel opravdu jen málokdo..
 
Vězení děkanovo na Mírově bylo velmi vlhké a studené, děkan záhy onemocněl, museli k němu volat lékaře a museli mu ve vězení v zimě topit. Zdá se, že zpočátku s ním bylo i slušně zacházeno, což se nedá říci o jiných uvězněných. Všecka vydání spojená s děkanovou arestací muselo platit šumperské beneficium. Z příslušných konsignací třeba víme, že hned po uvěznění nechal děkan sloužit za sebe mši sv. od chudého kněze Jakuba Ellera, že každou neděli mu přilepšo­vali vínem, že mu pořídili nové boty, že dostával i tabák. Děkan vydržoval v Olomouci na studiích jakéhosi chudého študenta, tedy i nadále posílali do Olomouce pro tohoto studenta dómskému choralistovi Janu Jiřímu Wilikovskému ročně 22 zl.I Pavel Hänel jako správce děkanova hospodářství i Zuzana Voglic­ková, než byla zatčena, dostávali jakési peníze na obživu. Největší položky ve . vydání však znamenaly dny výslechů, protože páni komisaři se nechávali královsky hostit. Například jen za dva měsíce výslechů v Mohelnici snědli a vypili za 183 zl. a 29 krejcarů. Jiný záznam nám říká, že za 13 týdnů vydal hejtman Kotulínský za děkanovu stravu 19 zl. 30 krejcarů a za tutéž dobu vyplatil stráž­cům, kteří děkana hlídali, 13 zlatých. Celkem vydalo šumperské beneficium za děkanovo uvěznění 2.163 zl. 2 krejcary. Skutečné vydání však činilo pouze 1.079 zl. a 15 krejcarů, takže někde někomu zůstalo za prsty 1.082 zl. a 47 krejcarů.
 
Bobligovo vyšetřování v případě děkana Lautnera se protahovalo do nebývalé šíře. Nechtěl si zřejmě vynucovat děkanovo přiznání mučením - přítomnost Lautnerova spolužáka a někdejšího přítele děkana Winklera hrála zde jistě svoji roli - raději tedy sháněl nová a nová obvinění a měl zejména zájem o další kněze. Tak donutil sobotínskou rychtářku Dorotu Axmannovou, že udala na mučidlech losinského faráře Tomáše Königa a jeho hospodyni. Tu hned zatkl a donutil ji k udání bludovského faráře, jehož jméno chuděra ani neznala. Dál byl na řadě stařičký rapotínský farář Matouš Sartorius, jehož hospodyně pak zase na mučidlech udala rýmařovského faráře a apoštolského protonotáře Jana Františka Bapsta. Měl prý přinést na Petrovy kameny mrtvolu bývalé čarodějnické královny, ženy janovického hejtmana Hasnika, a spolu s děkanem Lautne­rem měl provádět čarodějnické pohřební obřady. Jestliže se Boblig zaměřoval především na bohaté lidi, protože proces se platil z majetku zatčených, v pří­padě jmenovaných kněží tomu bylo jinak. To byli jeho ideoví odpůrci, v mezích svých možností bojovali proti jeho řádění a stali se tak jeho úhlavními ne­přáteli. Děkan Lautner otevřeně kázal proti čarodějnickým procesům, sám řekl otci kapucínu P. Krescentiovi před popravou, že četl Delriona, Sprengera a jiné autory píšící o magii, aby s větší horlivostí mohl proti magii kázat. A to byl také hlavní důvod, proč se stal předmětem Bobligovy nežádoucí pozornosti. Lo­sinský farář Tomáš König zas upadl v Bobligovu nemilost, protože se odvážil několik dní po Lautnerově zatčení napsat prohlášení že čtyři losinské čaroděj­nice přísahaly před ním, před jinými kněžími i jinými světskými osobami, že byly donuceny násilím a strachem z mučidel udat děkana šumperského, faráře rýma­řovského a rapotínského i jiné osoby že jim tím velmi ublížily a pro milosrdenství Boží že prosí za odpuštění. Zmíněný dokument, nazvaný "Attestatio" (Svědectví) a podepsaný losinským farářem Tomášem Františkem Königem, rapotínským kapla­nem Jiřím Antonínem Lachnitem, ba dokonce i sobotínským farářem Matoušem Leo­nardem Eusebiem Schmidtem, který dal vlastně popud k losinským čarodějnic­kým procesům, způsobil vyšetřující komisi těžkou hlavu. Sobotínský farář Schmidt musel svému bratru Eliáši Izidorovi, členu vyšetřující komise znovu a znovu vysvětlovat, že tomu tak opravdu bylo, nemůže prý jinak svědčit, neboť sám na vlastní uši slyšel nešťastné ženy volat ještě z hořící hranice, že jsou nevinny. A přece ani tak jasné svědectví neznamenalo vůbec nic! Bludovský farář Jan František Czapek se dokonce odvážil stěžovat si na Bobliga biskupovi a hájil denunciované kněze. Boblig se velmi rozčiloval, že mu nemá nikdo právo co vyčítat, jemu že může poroučet jen pražská apelační komora. Bludovskému faráři dal radu, "aby raději držel hubu". Losinský farář König měl to štěstí, že ho přeložili a on brzy na to zemřel, a rýmařovský farář Bapst, jehož matku upálili jako čarodějnici v Jeseníku, si zachránil holý život jen útěkem do ciziny za pomoci rýmařovského purkmistra a svých kostelních hospodářů. Avšak ani toto průkazné svědectví o Bobligových praktikách, které činilo žalobu vlastně bezpředmětnou, nezastavilo inkviziční stroj. Proces s Lautnerem pokračoval nerušeně dál.

Soudobé mučící nástroje (palečnice a španělská bota)
 
V listopadu 1682 při konfrontaci v Šumperku děkanovi dokazovali, že má na zádech čarodějnické znamení. Marie Sattlerová tvrdila, že sama viděla, jak mu zlý duch vtiskl toto znamení. Děkan se bránil, že je to obyčejné mateřské znaménko. Kolikrát se koupal se svým přítelem Kašparem Sattlerem, který si toho znaménka všiml, snad to pak řekl doma ženě. A ostatní, to už bylo na­bíledni. Když Zuzana Voglicková, bývalá děkanova hospodyně, znovu opakovala svá nesmyslná nařčení vynucená na mučidlech, byla to její poslední výpověď před smrtí na hranici, loučil se s ní děkan jako dobrý otec: "Ich liebe euch wie zuevor und verzeih euch Gott, was ihr wider mich ausgesaget.“ (Mám Vás rád jako dříve, odpusť Vám Bůh, co jste proti mně vypovídala.)
 
Ted to už měl všecko Boblig uspořádáno, už nebylo vyhnutí, musela přijít tortura. Byla to jediná Bobligova naděje, že se podaří vynutit z děkana přiznání. Biskupovo povolení k tortuře měl už od 26. prosince 1681. První mučení stanovili na 8. března 1683. A jistě jim nebylo dobře když je děkan prosil, aby jeho spolužák a předseda biskupské vyšetřující komise mohelnický děkan Winkler sloužil mši sv. na jeho úmysl, totiž aby ho Bůh podpořil a on neustoupil od pravdy. Osmého března ráno ve sklepě šumperské radnice začalo první mučení šumperského děkana. Exorcismy vyháněli zlé duchy a pak nasadili děkanovi palečnice. Půl hodiny mu drtili palce na rukou. Nepřiznal se. Desátého března mučení pokračovalo. Nejprve ho napomínali a zahrnovali přátelskými radami, aby se přece přiznal a nenechal se dále mučit. Děkan na jejich řeči nereagoval. Tedy nasadili španělskou botu, druhý stupeň mučení. Tři čtvrti hodiny mu drtili holenní kosti. Třikrát se jim zdálo, že už nevydrží, že se již chystá k přiznání. Jeho prohlášení je však zklamalo: že všecko poručil Bohu, v němž došel útěchy, že nemůže říci nic jiného, než že je nevinen. Dvanáctého března přistoupili k třetímu stupni mučení, natahování na skřipec. Znovu ho předem varovali, že to nemá cenu neustále zapírat, když jsou proti němu tak průkazná svědectví. Marně. Několikeré vytažení na skřipec, na němž ho pak nechali asi čtvrt hodiny viset, nevynutilo přiznání. Relace vyšetřující komise přiznává, že tady na skřipci musel vydržet mnohem větší bolesti než při palečnicích nebo při španělské botě. Teď by ho vlastně měli pustit na svobodu, když vydržel tři stupně mučení. Byla by to ovšem dokonalá Bobligova porážka, kterou nemohl připustit. Sháněly se tedy nejrůznější právnické autority z německých čarodějnických procesů, aby se mohlo prohlásit že budou hledat další důkazy proti děkanovi a nepřizná-li se ani potom, budou mučení opakovat. S takovými strašnými perspektivami dovezli děkana zpět do mírovského vězení.
 
V polovici roku 1683 převezli děkana Lautnera z Mírova do nově zbudovaného vězení v Mohelnici. Výslechy byly stále častější, znova a znova mu předčítali, co o něm která nešťastnice na mučidlech vypověděla. Děkan se pořád nevzdával, bránil se, ba i útočil. Dorážel na své soudce zejména poukazy na zásadní ne­srovnalosti ve výpovědech svědků. Jedna obžalovaná např. tvrdila, že děkan sezdával Alžbětu Sattlerovu, dceru svého přítele Kašpara Sattlera se zlým du­chem. Čtyři jiné ženy zas tvrdily, že ji děkan sezdával s Janem Přerovským. Boblig námitky "právnicky" vysvětlil: jednou tedy že ji sezdával se zlým duchem, jindy zas s Janem Přerovským. Podobně rozřešil i druhou námitku: Zuzana Prvosigerová tvrdila, že děkan korunoval na Petrových kamenech Marii Sattlerovu za čarodějnickou královnu korunou, kterou přinesl rýmařovšký farář Bapst. Jiná obžalovaná, Anna Marie Weltzelinová dokazovala, že korunu přinesl na Petrovy kameny bývalý knížecí rychtář Kašpar Hutter. Boblig to zas "právnicky" rozřešil: korunoval ji dvakrát, jednou použil koruny od Bapsta, podruhé od Huttera. A bylo to "vyřízeno".
 
Skoro rok se pak nedělo nic mimo občasné výslechy. Majitel Šumperka kníže Karel Eusebius z Liechtenštejna žádal biskupskou konzistoř v Olomouci, aby byl děkan Lautner zbaven beneficia; ať už je vinen či nevinen, a pro odvrácení pohoršení aby byla šumperská fara znovu obsazena. Zatím tam totiž zůstával jen kaplan. Konzistoř však odmítla cokoli podniknout, dokud nebude proces doveden do konce a zjištěna děkanova vina či nevina. Vyšetřující komise však nepřestávala zdůrazňovat děkanovu vinu, navrhovala zbavit ho beneficia, degra­dovat a dokonce "sub condicione" překřtít děti, které děkan Lautner křtil v Šumperku a v Osoblaze a zemřelý už farář König v Losinách. Ovšem pořád chybělo to hlavní: děkanovo přiznání.
 
Dne 11. června 1684 přivezli děkana Lautnera k další konfrontaci do Šumperka. Kašpar Sattler a jeho žena byli už po smrti. Teď děkana zas usvědčoval mydlář Jan Přerovský a jiné čtyři ženy. Zuzana Prosigerová, jediná, kterou Boblig pustil na svobodu, a to nejen proto, že se ke všemu přiznala, ale především proto, že byla nemajetná, tvrdila mu příznačně do očí: "Vy jste čaroděj; jako já jsem čarodějnice." Kníže Liechtenštejn totiž žádal Bobliga, aby mu poslal nejprve seznam majetku toho jehož hodlá obvinit z čarodějnictví, neboť kdyby takový nešťastník byl nemajetný, pak by celý proces musela platit vrchnost. Pro děkana Lautnera teď nastaly strašné dny. Celkem 36 svědků svědčilo jedno­myslně proti němu; mnozí z nich byli už upáleni a on se pořád nepřiznával. Poslední konfrontace v Šumperku se konala na děkanovo přání. Stále totiž choval jakousi naději, když přece řekne těm lidem do očí, že mu křivdí, že to není pravda, z čeho ho obviňují, že mu přece jen budou věřit a vezmou strašná obvinění zpět. Boblig se zas utěšoval, že se děkan přece jen přizná bez dalšího mučení, když ho i tato konfrontace přesvědčí, že nemá jakoukoliv naději.2) Teď nebylo pro děkana už jiné cesty než přiznat se, nebo být k přiznání donucen. Referát vyšetřující komise o Lautnerových výsleších z 28. června 1684 je podrobným vylíčením hrdinného zápasu o kněžskou čest a lidskou důstojnost šumperského děkana. Zacházeli s ním teď jako se sprostým zločincem; zatvrze­lým viníkem (sebrali mu dokonce i růženec), a když vydržel i natahování na skřipec, aniž by dal najevo, že cítí nějakou bolest, uznali že jenom světec by mohl vydržet taková muka. Ovšem on není světec, to mu takovou sílu dává ďábel, s nímž je ve spojení. Znovu ho natáhli na skřipec, důkladně mu domlou­vali, že je to zbytečné protože inkviziční komise přece nemůže ustoupit. Opět marně. Následovalo další natahování a ke zvýšení bolesti kat párkrát rychle spustil a znovu vytáhl. Děkan omdlel bolestí a komise se bála, že by mohl zemřít a tak mučení přerušili. To bylo 14. června. Za dva dny. začali znovu. Napřed se děkana ptali, co říká na výpovědi oněch šestatřiceti, co se ke všemu přiznali a z nichž bylo na živu už jen pět. Odpověděl: "Uznávám, že se o mně přiznali, co však o mně přiznali, nepřiznávám". Znovu byl vytažen na skřipec, znovu mu svázali vyvrácené ruce, znovu byl vytahován vzhůru a aby byl více napjat, při­vázali mu na nohy těžká závaží. To už nevydržel a když ho odvázali, písař mohl klidně psát doznání ke všemu, co po něm chtěli, aby přiznal. Že byl sveden k čarování svou bývalou hospodyni Zuzanou Voglickovou, ta že ho představila jednomu duchu, který měl ženské tělo a jmenoval se také Zuzana, že mu byla po vůli a že mu udělala ďábelské znamení na zádech. Žádný čarodějník se totiž neobešel bez ďábelského znamení, ve skutečnosti nějakého mateřského znaménka. Dále vypovídal, že se zúčastňoval čarodějnických schůzek na Petrových kame­nech, tam že ho jeho zlý duch Zuzana představil vrchnímu satanovi, jemuž políbil ruku. Že se odřekl P. Marie, svatých, církve. Jen popřel, že by učinil nějaké vyznání o popření Boha.3)
 
Na druhý den děkan všecko odvolal. Prohlásil, že byl k tomu donucen mučením, že nic z toho není pravda. Když mu znovu pohrozili mučením, vypovídal dál, co po něm chtěli, a jmenoval také 36 mužů a žen, kteří už byli mrtví nebo byli ještě ve vězení. Mezi nimi jmenoval i zemřelého již losinského faráře Königa. Nejmenoval však rýmařovského faráře Bapsta, o němž věděl, že dosud nebyl zatčen, i když už pro něho zbudovali v Mohelnici podobné vězení jako pro Lautnera. V pondělí dne 19. června výslech pokračoval. Děkan Lautner zas všechno popřel. Referát vyšetřující komise říká: „Když mu ale bylo domlu­veno a byl položen na skřipec, ihned si vzpomněl na dřívější výpověď. A tak se zlý duch nadarmo namáhal jej zatvrdit a byl hned na dobré cestě k dalšímu přiznání“. Vypověděl pak, že znesvěcoval sv. hostie a že slavil v Šumperku u Sattlerů čarodějnickou svatbu. S bolestí vzpomínal, že se tomu všemu mohl vyhnout, kdyby zůstal v Osoblaze a neposlechl Sattlerova vyzvání, zvoucího ­ho do Šumperka. Čtrnáctidenní výslech spojený s mučením, to byl opravdu tvrdý, statečný zápas, který vedl děkan Lautner s představiteli vskutku ďábel­ské pověry. Neustále se snažil, pokud to bylo vůbec možno, zachránit si svoji kněžskou a lidskou důstojnost. Třeba se ho ptali: "Znesvěcoval jsi sv. hostii, jak bylo výše uvedeno?" Odpověď: "Stalo se tedy, jak bylo výše uvedeno". Slůvko "tedy" naznačuje, že děkan Lautner se pořád nevzdával, a jen v důsled­ku strašných bolestí se přiznával k tomu, co po něm chtěli. Proto vždy druhý den všecko odvolal. Eriedrich von Spee napsal v uvedeném již díle: "Je shodné mínění vynikajících theologů, že není smrtelným hříchem, jestliže se na mučidlech doznáme k vině, ač jsme nevinní. Já sám pravím, že bych mučení nevydržel a raději bych podstoupil smrt."
 
A tak se tedy děkan Lautner přiznal, že na Petrových kamenech korunoval za čarodějnickou královnu paní Meixnerovou z Olomouce, že nosil na Petrovy kameny v ciboriu sv. hostie, že podával zlému duchu hlášení, co všecko udělal, že už jako student měl zlého ducha, který se jmenoval Justina a ten že byl s ním i na pouti v Maria Zell. Dokonce prý ho jeho dva zlí duchové navštívili i ve vězení, Justina v podobě černého psa a Zuzana v podobě černé kočky s červenými skvrnami. Protože čarodějnice nemohly pracovat bez čarodějnické masti, musel se i děkan Lautner přiznat, že se před shromážděním na Petrových kamenech mazal čarodějnickou mastí, že však neznal její složení, jen to, že silně zapáchala. A také že křtil děti ve jménu ďábla. Chtěli po něm, aby ty děti ­jmenoval, on však odvětil, že se již nepamatuje. Přinesli mu tedy šumperskou křestní matriku, podle níž jmenoval osm dětí.4) Druhého dne zas všecko popřel: "Jsem nevinen! Co jsem v předchozích dnech řekl, řekl jsem z lidské slabosti a co jsem proti komu přiznal, tomu jsem ukřivdil.“ Opět mu tedy "bylo silně domluveno", a tak fyzickou bolestí i duševními mukami strašlivého ponížení zdeptaný člověk vypovídal dál, až byla vyšetřující komise spokojena a na konci sedmdesátistránkového protokolu bylo konečně možno číst: "Dass dieses Alles der Wahrheit gemäss sei, bezeuget meine Handunterschrift Christophorus Aloy­sius Lautner, Müglitz den 28. Juni Jahr 1684". (Že toto všecko je pravda, potvr­zuji vlastnoručním podpisem. Kryštof Alois Lautner.) Nakonec připojili své pečeti a podpisy členové vyšetřující komise: Geosg Adalbert Winckler, Heinrich Frantz Boblig von Edelstadt, E. I. Schmidt.
 
Tím bylo vše skončeno a Boblig měl vítězství v rukou. Zbývala jen jediná překážka pro Bobliga a nepatrná jiskérka naděje pro děkana: olomoucký biskup. Téhož dne napsal děkan Lautner biskupovi do Olomouce krásný dopis, plný hlu­boké pokory a přímo zoufalé naděje. Tento dopis, napsaný po čtyřletém žalářo­vání a čtrnáctidenním mučení, jež kolikrát dokázalo vsugerovat obžalovanému přesvědčení, že opravdu udělal to, k čemu se musel na mučidlech přiznat, zůstal bez odpovědi. Vyšetřující komise navrhla biskupovi, aby byl děkan Lautner zbaven beneficia, degradován a předán světské moci k potrestání, aby děti pokřtěné jím a zemřelým farářem Königem byly "sub condicione" pokřtěny znovu. Vynucené přiznání Lautnerovo stačilo biskupovi, aby uvěřil v jeho vinu v celém rozsahu obžaloby a nařídil vyšetřující komisi vynést rozsudek.
 
Urychlení celého procesu, táhnoucího se už pátý rok, způsobil ve spolupráci s mohelnickým městským soudem nový předseda vyšetřující komise dr. Jiří Ber­nard Meyer z Olomouce, který vystřídal mohelnického děkana Winklera. Ten se totiž své funkce vzdal. A tak 1. září 1685 vynesli nad děkanem Lautnerem roz­sudek a předložili jej biskupovi ke schválení. V rozsudku se opět vypočítávají všecky nesmysly, k nimž donutili děkana, aby je přiznal "po tortuře dobrovolně", když po dobu pětiletého věznění vůbec neprojevil kající smýšlení a své výpovědi dokonce několikrát „zlovolně odvolal". Soudní tribunál proto „uvážil množství spáchaných velkých zločinů a zvážil všecky okolnosti, které by snad tyto zločiny zmírňovaly a rozhodl, aby K. Al. Lautner byl zbaven kněžské hodnosti a úřadů, podle kanonického práva byl degradován a pak předán do rukou katových, aby byl na popravišti veřejně a zaživa upálen, což je pro něho nejvýš zasloužený trest a pro jiné odstrašující příklad“. Je zajímavé, že v úvodu rozsudku nad děkanem Lautnerem je také zmínka o rýmařovském faráři Bapstovi. Toho totiž biskup nechtěl vydat. Proč? Svědectví obviněných o Bapstovi nebyla jednomyslná jako v případě Lautnerově. Mnozí tvrdili, že rýmařovský farář Bapst nebyl na Petrových kamenech. Na to Boblig zcela vážně biskupovi tvrdil, že na tom nezáleží jestliže někteří Bapsta na Petrových kamenech neviděli. On prý tam nemusel být přítomen osobně, ale pomocí ďábelského privilegia tam mohl být zastoupen jinou osobou.
 
Rozsudek nad děkanem Lautnerem biskup potvrdil 8. září 1685. Co asi prožíval děkan Lautner, zbožný a učený muž, naznačuje další jeho dopis biskupovi, který ovšem také zůstal bez odpovědi. S patřičnou reverencí, ale důrazně oznamuje, že všecko, k čemu se přiznal, bylo jen ze strachu před dalším a horším mučením a že se nedopustil žádného z činů, pro které ho odsoudili k tak hrozné smrti. Když přišli do Mohelnice dva otcové kapucíni, aby na přání biskupovo připravili děkana na smrt, opět se hovořilo o děkanově vině, neboť se přece děkan ke všemu přiznal. A tu podle jejich svědectví Lautner znovu zdůrazňoval svoji naprostou nevinu a prohlásil, že se přiznal jen ze strachu před dalším mučením a že stejně zas všecko odvolal.
 
Závěr inkvizičního protokolu z 28. 6. 1684 s Lautnerovým podpisem
 
Dne 18. září 1685 dopoledne byla provedena v mohelnickém kostele děkanova degradace světícím olomouckým biskupem Janem Josefem hrabětem Breunerem. Děkan se bránil, nechtěl dobrovolně podstoupit tento potupný obřad, chtěl tím protestovat, že není žádný čaroděj, ale "protestování mu nebylo dovoleno", byl násilím přiveden do kostela. Po skončení degradace ho vyvedli v šedivém šatu z kostela, posadili na vozík a pod silnou stráží vezli k popravčímu místu. K tomuto potupnému úkonu bylo pozváno jen několik okolních kněží. Za to se však sešlo ve městě na 20.000 lidí, kteří se zvědavostí a soucitem, mnozí však i s málo tajeným hněvem proti soudcům přihlíželi strašné exekuci. Mohelnický městský soud přivedl odsouzeného k hranici v průvodu sta mušketýrů. Jelikož vál nevhodný vítr poručil Boblig přemístit sedadla čestných hostů, aby nebyli  obtěžováni dýmem hořící hranice. Řetězem přivázanému děkanovi se mělo dostát té milosti, že mu přivázali pod krk pytlík se střelným prachem, aby se  dlouho netrápil. Zapálili hranici, katův pacholek rozžhaveným železem se chystal zapálit pytlík s dvěma librami střelného prachu jenže to udělal nějak nešikovně. Děkan byl výbuchem jen celý začerněn a byly mu ožehnuty vlasy. Byl tedy upálen za živa. Bylo slyšet, jak vyslovuje svatá slova „Ježíš, Maria, Josef“. Snad ještě půl hodiny se trápil než umřel. Mnozí z účastníků tohoto strašného divadla říkali, že děkan Lautner je mučedník. J. Fr. Boblig ani toto nezapomněl poznamenat ve své obsáhlé zprávě o popravě olomouckému biskupovi a podotkl k tomu: "Nevědí co mluví, vždyť i ďábel má svoje mučedníky."
 
Dne 6. června 1930 byla dána na místo upálení děkana Lautnera pamětní deska a od roku 1931 jedna ulice v Mohelnici byla nazvána Lautnerovou. Jistěže by bylo vhodné, aby i na stěnu děkanského kostela v Šumperku byla dána (jako i na jiné historické památky) tabule se stručnými údaji o děkanu Lautnerovi - ­oběti čarodějnické inkvizice.
 
Kdo to byl tedy děkan Lautner? Praví o něm Annály českomoravské provincie kapucínského řádu z roku 1685: "Kněz příkladného života, který stál v čele stádci svému od Pána svěřenému příkladem dobrých mravů a zdravého učení.“ Kněz nevšedních kvalit, bezúhonného a příkladného života. Přes své vysoké vzdělání a bezúhonnost života se musel přiznat k věcem, kterých se nikdy nedopustil a musel zemřít strašnou smrtí, i když byl úplně bez viny. Proč? Protože strašlivá pověra byla silnější než zdravý lidský rozum.
 
Prameny:
Státní archív Brno, G 10 - sbírka rukopisů, sign: 764.
Státní archív Opava, pobočka Olomouc, dep. Kroměříž, Spiritualia, Parochialia Šumperk.
Státní archív Opava, pobočka Olomouc, fond ACO, Protokoly. zasedání.
Okresní archív Olomouc, fond Město Olomouc, stará registratura.
Okresní archív Šumperk, fond Farní úřad Velké Losiny.
Malleus maleficarum in tres partes divisus, in quibus concurentia ad maleficia, maleficarum effectus, remedia adversus maleficia et modus denique procedendi ac puniendi maleficos abunde continetur - Der Hexenhammer von Jakob Sprenger und Heinrich Institoris 1487. Zum ersten Male ins Deutsche übertragen, Beriin 1906 (Kladivo na čarodějnice).
Friedrich von Spee, Cautio criminalis oder rechtliches Bedenken wegen der Hexenprocesse 1631, Weimar 1939.
 
 
Poznámky:
 1. Na neustálé výčitky, že přece tolik obžalovaných ho vidělo na Petrových kamenech, odpovídal rozhodně: „Ich bin unschuldig. Ich bin rein in meinem Gewissen. Es müssen nur Illusiones und Representationes meiner Person sein gewesen.“ (Jsem nevinen. Moje svědomí je čisté. Musely to být iluze a představy mé osoby.)
2. Také začínal mít asi trošku strach. Když totiž vezli děkana k poslední konfrontaci do Šumperka, ačkoliv kočár měl zatažená okna a provázela jej silná. stráž, sešlo se velké množství lidí a zůstávali dlouho kolem děkanství, kde se konfrontace odbývala.
3. Čarodějnická shromážděni na Petrových kamenech pod Pradědem se měla konávat o Valpuržině noci, o vigilii sv. Jana Křtitele a o vigilii sv. Tomáše apoštola.
4. Byly to děti, jímž za kmotry byli někteří z odsouzených.