česká verze Deutsch Version English version

Vlastivědné muzeum
v Šumperku

Ludvík Kubíček: Antonín Schmerda

S velkým zájmem jsem si přečetl sborník „O založení KSČ na severní Moravě“, vydaný Krajským nakladatelstvím v Ostravě. Mezi desítkami jmen statečných soudruhů, bez nichž je nemyslitelnou historie dělnického hnutí severní Moravy, mne zaujala postava dělnického tribuna Antonína Schmerdy, internacionalisty ryzího ražení.1)

Antonín Schmerda se narodil 1. února 1887 v Brně v rodině malého hostinského. Chodil do německých škol a pak se učil typografem u německé firmy Winnicker a Schickardt, kde se tiskl i sociálně demokratický časopis „Volksfreund“. Proto u zaměstnanců této tiskárny bylo členství v odborové organizaci samozřejmou záležitostí. Záhy se stal Antonín Schmerda i členem sociálně demokratické mládeže a brzo se vypracoval ve schopného funkcionáře. Jako dvacetiletý dělník byl zvolen předsedou odborové organizace Svaz rakouských dělníků (Verband der österreichischen Arbeiter) a tuto funkci vykonával několik let.

Inteligentní chlapec věnoval kdejakou volnou chvíli studiu socialistické literatury a v diskusích se starými funkcionáři strany dostávali svůj politický křest. První světová válka zastihla jej jako ideologicky důkladně vyzbrojeného socialistu a přesvědčeného antimilitaristu. Zkušenosti válečných let z něho učinily nesmiřitelného nepřítele kapitalismu, který svoje rozpory řeší válkami na účet pracujících.

Po návratu do vlasti se stal úředníkem nemocenské pojišťovny, kde se brzo dostal do konfliktu se starými předáky strany, jakými byli dr. Ludwig Czech, Siegfried Taub a jiní. Těm nebylo příliš po chuti, že se Schmerda živě zajímal o zkušenosti účastníků Velké říjnové revoluce a že se pídil po zprávách o prvních zkušenostech mladičkého sovětského státu. Schmerda měl podle názoru těchto pravicových předáků neblahý vliv na radikálně naladěné mladé členy strany, proto jej hleděli uklidit tam, kde podle jejich mínění nemohl být tak nebezpečným.

V březnu 1919 byl přeložen jako tajemník do nemocenské pojišťovny v Šumperku, kam se za ním v listopadu přistěhovala rodina. Tam Schmerda již v prvních dnech svého pobytu stanul v první řadě hloučku německých radikálů, kteří navazovali spojení s levičáky v jiných krajích. Svůj život spojil s bojem proletariátu severní Moravy a dal mu plně k dispozici svoje síly a schopnosti. Pracoval nejen ve straně, ale i v odborech (brněnští soudruzi vzpomínají na Schmerdovy pozdější souboje s libereckou Odborovou ústřednou – Reichenberger Gewerkschaftszentralle), zúčastnil se všech hospodářských i politických bojů textiláků, sklářů, dělníků kamenolomů a vápenek i ostatních průmyslových závodů. Zkušený funkcionář socialistické mládeže organizoval i kulturně osvětovou práci mezi komsomolci a ve federovaných dělnických tělocvičných jednotách, v divadelních a pěveckých souborech. Zorganizoval a řídil dokonce závodní školu pro dělníky v Rapotíně a Sobotíně.

O vynikající úloze Schmerdově při organizaci protidrahotních akcí v Šumperku, při demonstraci na šumperském nádraží (odkud měli být eskortováni zatčení soudruzi do vazby krajského soudu v Olomouci) i v prosincových událostech v roce 1920 bylo již několikrát psáno, zejména v 6. svazku Severní Moravy. Považuji za nutné připomenout, že Schmerda byl od 12. prosince 1920 na konferenci v Liberci, odkud se vrátil 14. prosince s jasnou direktivou, kterou pak tlumočil 2.500 posluchačům na památné schůzi 15. prosince 1920.

Stejně tak je v citovaném sborníku osvětlena Schmerdova úloha při budování levice v německé sociální demokracii a jeho iniciativa při zakládání samostatných organizací KSČ na celé severní Moravě. – Po ustavujícím sjezdu KSČ v květnu 1921 byl předním propagátorem sjednocovacích snah, aby byla vytvořena jednotná, internacionální komunistická strana, která by stála v čele politických i hospodářských zápasů. Pro soudruhy ze Šumperka bylo proto samozřejmé, že na slučovací konferenci XVII. kraje KSČ v Prostějově byli do krajského výboru zvoleni soudruzi Götz a Schmerda, který byl zvolen zástupcem kraje v říšském výkonném výboru strany.

Logický, věcný a přesvědčivý referent Schmerda nebyl strhujícím táborovým řečníkem, ale dovedl svoje posluchače přesvědčit silou faktů. Dovedl se rázně vypořádat i s profesionálními rozbíječi jednoty dělnických řad, jakým byl např. dr. Sigmund Kunfi, bývalý ministr školství Maďarské republiky rad. Vedení sociální demokracie z podnětu poslance dr. Czermaka zorganizovalo zájezdové turné tohoto renegáta po ČSR a ministerstvo zahraničí jej k tomuto účelu vybavilo mimořádnými dokumenty, jež mu měly úkol usnadnit. Kunfi referoval v Olomouci, Novém Jičíně, Šumperku a v Hanušovicích, kde došlo k ostré výměně názorů mezi Kunfim a Schmerdou, který nemilosrdně odhalil skutečnou tvář evropské sociální demokracie. Měšťácké Lidové noviny z toho měly tučné sousto a z hlučného průběhu schůze udělaly dokonce bohapustou rvačku.

Stejně tak se Schmerda vypořádal i s jinými „hasiči“, jako např. s brněnským senátorem J. Pollachem na schůzi v Šumperku 28. 6. 1921, kde po Pollachově projevu provedl pronikavý rozbor sociálně demokratické politiky a vysvětlil, proč jedině III. Internacionála může proletariátu celého světa pomoci k dosažení jeho ideálů.

Je pochopitelné, že sociální demokraté stejně jako němečtí nacionálové neskrblili v osobních útocích proti Schmerdovi a že se v tomto boji neštítili ani nejhnusnějších prostředků. Volkswacht a Sozialdemokrat věnovaly takřka v každém čísle pozornost bolševiku Schmerdovi. Marně se však snažili pošpinit jej v očích dělníků, marně jedna stará sociální demokratka na schůzi vyzývala posluchače, aby Schmerdovi nevěřili, že je to kejklíř a komediant (Gaukler und Komödiant), kterýžto výrok byl ještě po dlouhá léta předmětem zábavy mezi přáteli i v jeho rodině.

Mnozí však nedovedli dost dobře pochopit, jak se komunistický funkcionář může stýkat se všemi společenskými vrstvami, včetně šumperské smetánky. Jak může v restauraci zasednout k jednomu stolu s panem Sieglem, Seidlem či Oberleithnerem, majitelem přádelny a blahé paměti zástupcem zemského hejtmana „Sudetenlandu“, který němečtí nacionalisté uvedli po 28. říjnu na několik týdnů do života.

„Kejklíři a komediantovi“, bolševiku Schmerdovi naprosto nemohlo vadit, aby jeden večer seděl u společného stolu s fabrikantem, proti němuž příští den rozjel na plné obrátky boj dělníků. Znal pak lépe slabá místa buržoazie a této znalosti důkladně využíval ve prospěch společné věci pracujících. Dělníci jej měli rádi a měšťáci byli nuceni jej respektovat. Vždyť i břichomluvec v podniku, do kterého zavítal, jej uvítal: „Oh, Herr Oberkommunist ist auch da, guten Abend, Herr Schmerda!“ Schmerda byl prostě „někdo“.

Jeho blízkými přáteli byli ti, s jejichž jmény je spojena historie strany na severní Moravě: Fiala, Machola, Federmann, Zorn, Götz, Penz, Grescho a mnoho jiných. Měl řadu přátel v celé republice, k nimž patřil především Karel Kreibich a redaktor liberecké Vorwärts Wünsch. V diskusích s těmito ideologicky důkladně vyzbrojenými soudruhy si ověřoval správnost svých názorů.

Jeho byt často připomínal noclehárnu, v níž přenocovala řada známých i méně známých funkcionářů strany. Klement Gottwald, Josef. Haken, Ivan Sekanina, Karel Kreibich, Pavel Reimann. Dobře si na něj vzpomíná soudružka Hodinová-Spurná, která několikrát referovala v Šumperku, soudruh poslanec Josef Juran a řada starých předáků strany.

Škoda, že se nedochovala jeho korespondence s Ivanem Olbrachtem, s nímž jej řadu let pojilo srdečné přátelství. Tak jako Karel IV. s Buškem z Velhartic, tak i Olbracht se Schmerdou nejednu číši spolu vypili v družných večerech.


Zkušený, nekompromisní a velmi taktický komunista Schmerda byl v roce 1925 zvolen poslancem za KSČ. Jako odborník v sociálně-politických otázkách byl cenným přínosem pro parlamentní klub KSČ, o čemž svědčí 47 doplňovacích a pozměňovacích návrhů k různým zákonům, 12 projevů k těmto návrhům (nemluvě o Schmerdových interpelacích a 11 žádostech soudů ze všech koutů republiky, aby byl poslanec Schmerda zbaven imunity a vydán soudu).

Jeho návrhy se týkají především zákonů o pojištění dělníků, o bytové péči, stavebním ruchu, poskytování podpor při živelných pohromách, ochraně domácího trhu práce, úpravě penzí staropenzistů, ochraně nájemníků a o lékařských komorách. Schmerda také úzce spolupracoval s dr. Gallasam, odborníkem v oboru sociálního zákonodárství, o čemž svědčí jeho vlastnoruční poznámky na různých tiskovinách.

Interpelace v květnu 1927, týkající se parcelace Žerotínova velkostatku v Bludově, je přesvědčivým dokladem, že se na Schmerdu se stejnou důvěrou obracel i zemědělský proletariát. Žerotínovi byly z první pozemkové reformy vyloučeny velké komplexy zemědělské půdy a 500 hektarů lesa zůstalo naprosto nedotčeno reformou. Dělníků z velkostatku se nikdo neptal, na jaký způsob náhrady podle zákona reflektují, ale bylo jim přislíbeno, že budou ponecháni v zaměstnání. Žerotín však po roce velkostatek prodal agrární „Středomoravské společnosti v Mohelnici“. Dělníci byli zřídkakdy voláni do práce, protože společnost přivezla ze Slovenska bídně placené dělníky. Proto domácí dělníci na jaře 1926 vstoupili do stávky, která se změnila ve výluku, pol níž následovalo vystěhování. Rodiny, pro které nebyl náhradní byt, byly vystěhovány do chudobince, ačkoliv dělníci pracovali na velkostatku nepřetržitě až 36 let! O náhradu se prý nehlásili, není proto důvodu k nějakému zakročení, zněla odpověď vlády.

Schmerda měl odvahu nazývat věci skutečnými jmény a byl těžko překonatelným protivníkem. Přesvědčil se o tom i starosta Šumperka, který dal třikrát hlasovat o žádosti ředitele firmy Vinciguerra, aby docílil potřebnou většinu. Pan ředitel žádal o provedení přípojky plynu do své odlehlé vily, na kterou se našla úhrada 8.000 Kč, i když město nemělo peněz na nejnutnější péči o své chudé a přestárlé občany. – Schmerda hravě vyvrátil argumenty pana starosty a vmetl mu do tváře: „Hrajete si na pokrokáře, ale ve skutečnosti jste velereakcionář!“

Politika měšťácké koalice nemohla odolat Schmerdově sžíravé kritice. Schmerda odstranil demokratické pozlátko a na faktech dokazoval, komu zákony slouží. „Je směšné zakládání Masarykovy ligy proti tuberkulóze a jiných humánních ústavů, když novým zákonem je ohroženo zdraví dělníků a jeho pracovní schopnost. – Jak spravedlivě se dělají zákony, je vidět z následujícího: generál dostane ročně 93.000 Kč, jeden vojenský pes stojí stát ročně 1.100 Kč, ale úplný sirotek dostane 900 Kč ročně…“, tak vysvětloval podstatu připravovaného zákona, kterým mělo být podstatně zhoršeno pojištění dělníků.


V čem spočívala jeho úspěšná politická práce? „Schmerda byl zvyklý každou věc důkladně prodiskutovat. Rád se radíval s druhými a teprve pak zaujal definitivní stanovisko. Byl skvělým řečníkem a organizátorem, zejména co se týče protestních akcí proti buržoazii. Neobyčejně sečtělý, logický, věcný, vtipný, pohotový v argumentaci, proto býval nevítaným oponentem na schůzích německých nacionálů i sociálních demokratů“, vypráví jeho spolupracovník Arnošt Engel.

Schmerda svým protivníkům často připravil horkou lázeň. Ale sociální demokraté nechtěli rozumět jeho argumentaci, že jedině v jednotné frontě je možno dojít k úspěchu. Ke komu měli blíž, ukázali v roce 1927, kdy komunisté mobilizovali do boje proti připravované reformě politické správy. V Jeseníku uvedli na tribunu německo-nacionálního poslance Brunnara, jehož projev byl snůškou nacionalistických frází. Když se však přihlásil o slovo Schmerda, raději schůzi zakončili a pak Schmerdovi znemožnili zahájení nové schůze. Ten se jen usmál a mávl rukou. Odpověď jim dal lid na schůzi v Lidovém domě 23. června 1927, kdy sál byl nabit do posledního místečka. Posluchači bouřlivě tleskali Schmerdovým vývodům ve dvouhodinovém referátu stejně jako diskusním vystoupením soudruhů Zorna, Lacka a dalších.

Schmerda nemilosrdně odhaloval třídní podstatu buržoazní demokracie, mobilizoval do jednotné fronty a ukazoval jedinou možnou cestu k osvobození proletariátu, cestu třídního boje, protože „pojmy rovnost, volnost, bratrství byly v kapitalistických státech vystřídány pojmy infanterie, kavalerie a artilerie“. Tak ironizoval militaristickou politiku Československa, které hrálo významnou úlohu při přípravě útoku kapitalistických států proti Sovětskému svazu (schůze v Ostravě-Vítkovicích 22. 7. 1927, za kterou byl později odsouzen na šest měsíců do žaláře.

Schmerda byl i agilním funkcionářem Mezinárodní rudé pomoci, která umožnila revoluční boj světového proletariátu. Na počátku 30. let kromě organizace sovětské sdružovala členské organizace v 30 kapitalistických a 35 koloniálních zemích, z nichž většina pracovala v podmínkách ilegality. V ČSR měla Rudá pomoc přes 80.000 členů a zaujímala mezí ostatními organizacemi čelné místo. „Pominuly doby, kdy si buržoazie mohla dovolit luxus demokracie. Dokud dělnictvo nebude schopno rozbít sílený kapitalistický řád, budeme potřebovat organizaci, která přispěje těm, kteří jsou mučeni v žalářích a jejichž rodiny jsou ohroženy příšernou vidinou hladového umírání“, tak zdůvodňoval nutnost členství v RP na schůzi v Brně 30. 3. 1928.

Byl všude tam, kde bylo třeba pomoci. Když např. frývaldovský hejtman zakázal ohlášené schůze Mezinárodního všeodborového svazu s odůvodněním, že MVS  „ve Frývaldově právně nestává a že tajemník J. Fritsch není legitimován jménem tohoto svazu schůze svolávat“ (ačkoliv podle ústavy mohl schůze svolávat každý občan), zaskočil jako svolavatel Schmerda. Přesto však oznámené schůze v některých místech padly za oběť byrokracii, protože nebyly ohlášeny tři dny předem, ačkoliv první žádost byla podána včas. – „Můžeme však pánům prozradit, že nikdo není schopen zastavit dělníky v jejich boji proti kapitalismu a proti sociálnědemokratické zradě!“ , tak končí Schmerdův článek v liberecké Arbeiterzeitung.


Již v prosincové generální stávce v roce 1920 se nepříznivě projevila okolnost, že i sociální demokraté byli především Němci a pak teprve socialisty. Proto Schmerda musel mnohdy ostře potírat projevy nacionalistického myšlení, jehož pomocí buržoazie tříštila jednotu proletariátu. „Německý císař za války neustále zdůrazňoval nacionalistickou myšlenku. Říkal, že nezná strany, že zná jen národ. To nemůže a nesmí platit u stoupenců Marxových. Každý dělník té či oné národnosti je spojen se svým třídním druhem pevnější páskou než je národnost, a tou je společný úkol boje za lepší bytí své a vlastní rodiny“, řekl Schmerda při oslavě VŘR v Janoušově 26. 11. 1927.

Správné chápání myšlenky proletářského internacionalismu dokumentují ze Schmerdova popudu každoročně organizovaná setkání československého a německého proletariátu, která se konala v blízkosti hranic u Zlatých Hor. V roce 1924 narazili pochodující němečtí soudruzi na silné kordóny našich četníků s nasazenými bajonety, které však nezabránily, aby naši i němečtí soudruzi nepřednesli svoje projevy, stojíce těsně při hranici. „Ani hraniční kameny, ani četnické bajonety nejsou schopny zabránit solidaritě mezinárodního proletariátu, který jde cestou, již mu ukázali Marx a Lenin, a který navzdory všem překážkám k tomuto cíli dojde!“ řekl Schmerda, jehož projev byl přijat bouřlivým potleskem. Četnictvo vyrukovalo i v příštím roce, ale neodvážilo se otevřeně provokovat. Po Schmerdově projevu na německé straně táhly zástupy s hudbami a prapory na naše území, kde pokračovaly v oslavách.

Schmerda ve svých projevech pohotově reagoval na události v mezinárodním dělnickém hnutí a prováděl hluboký rozbor jejich příčin. Svědčí o tom desítky relací v archívech i novinové články.

Když došlo ve Vídni 15. 6. 1927 k obrovským demonstracím, při nichž byl zapálen i justiční palác, ve kterém byl vynesen ostudný osvobozující rozsudek nad fašistickými vrahy ze Schattendorfu, vedení rakouské sociální demokracie prokázalo svoji absolutní neschopnost. „Události schattendorfské byly jen jiskrou, která zanítila v lidu dřímající sílu. Největší nenávist se přitom obrátila proti justičnímu paláci, v němž byl rozsudek vynesen. Pořádková služba, kterou sociální demokraté zřídili, sekala pak do lidu lesklou ocelí“, řekl Schmerda, když vysvětloval příčiny a průběh událostí. Vedení soc. demokratické strany nevyužilo objektivně revoluční situace a svou pomocí buržoazii je spoluvinno za 89 mrtvých a stovky těžce raněných, – tak vysvětloval Schmerda na schůzi, za niž byl později odsouzen na šest měsíců žaláře.

Na berlínských ulicích ještě neuschla krev, prolitá v prvních květnových dnech roku 1929, když Schmerda 4. 5. 1929 referoval v Rýmařově o třídní zradě německé sociální demokracie a o příčinách krvavých událostí berlínských. Na závěr schůze byla přijata ostrá protestní rezoluce, jež byla odeslána německému velvyslanectví v Praze. Text rezoluce byl otištěn v příštím čísle Našeho slova.

Mezinárodní proletariát odpověděl na krveprolití v Berlíně tím, že prohlásil den 1. srpna za mezinárodni den boje proti imperialistické válce. Buržoazie všech evropských zemí provedla ostrá policejní opatření, aby akci znemožnila. U nás byl zastaven všechen komunistický tisk, na jehož místo nastoupily desítky závodních časopisů, ilegální Rudé právo a také vídeňské časopisy Jiskra a Průkopník svobody. Byly k nám dopravovány v masovém nákladu a policii se nikdy nepodařilo vypátrat, jakou cestou k nám byly dováženy.

Věděl to však soudruh Schmerda, kterého ústřední výbor strany poslal počátkem července 1929 do Vídně, aby rakouským soudruhům pomohl při organizaci akce a nadcházejících voleb. Ve Vídni jej však stihl stejný osud jako řadu soudruhů ze Šumperska, kteří byli před 1. srpnem zatčeni a dodáni do vazby krajského soudu v Olomouci, kde byli protizákonně drženi několik týdnů. – „Rudá Vídeň“ byla ohrožena jedním československým komunistou, zatčeným po projevu na jedné konferenci. Za jeho propuštění žádali vysokou kauci, ale nakonec jej museli propustit bez kauce, když se věc stala předmětem diplomatického jednání.

Schmerdovy mezinárodní styky byly významné a neobyčejně rozsáhlé. Bude však nejvýš obtížné je vysledovat, protože při nich musely být dodržovány podmínky nejpřísnější konspirace. Byly předmětem pozornosti policie československé i dalších zemí. Za okupace se gestapo marně pokoušelo najít systém v množství pozdravů, které Schmerdovi přicházely ze všech koutů světa.


Historik dělnického hnutí na severní Moravě bude muset prostudovat celé ročníky časopisů, aby v nich identifikoval Schmerdovy články, protože jeho výstřižkový archív byl za okupace zničen a dochovalo se z něj nepatrné torzo. Budou to především liberecké Vorwärts a Arbeiterzeitung, ostravský Kampf a Naše slovo, které v letech 1927 –1931 vycházelo jako týdeník KSČ pro severní Moravu. Schmerda tomuto jedinému českému dělnickému listu na severní Moravě věnoval hodně času a také finančních prostředků. Prostřednictvím Našeho slova bylo možno uvádět na pravou míru demagogické psaní sociálně demokratického tisku, který ani v jednom čísle neopomněl štvát proti KSČ a jejím funkcionářům. Schmerda sám psal články a pro redakční práci získal velmi dobrého pomocníka v Josefu Juráskovi z Rudy. Jurásek byl neobyčejně snaživý a Schmerda si velmi často pochvaloval, jak brzo se naučil vše, co bylo třeba pro styk s tiskárnou.

Několik dochovaných ústřižků svědčí o břitkosti Schmerdova pera, jako např. článek „Regulátor ňader a Grenzbote“, v němž vtipně tepal šosáctví sociálně demokratického tisku. Grenzbote v jednom čísle přinesla mravokárný článek o nových koupacích úborech, které se objevily na místním koupališti, ale na další straně psala o novince, která se objevila v berlínských obchodech, o koupacích úborech pro dámy, u nichž bylo možno libovolným způsobem napomoci tam, kde byla příroda skoupá. Kšeft, to je smysl psaní soc. demokratického tisku, který na jedné stránce otiskuje dopis starostlivého otce a na druhé přináší potravu pro labužníky, to je stručné resumé Schmerdova článku.

Důkladné studium Našeho slova považuji za velmi důležité. Jistě přinese spolehlivou odpověď na otázku, jak odpovědně plnilo svoje úkoly strany na severní Moravě v době, kdy v její první řadě stál soudruh Schmerda.


Při parlamentních volbách v roce 1929 byl do čela kandidátky v olomouckém kraji v dohodě s ÚV KSČ postaven soudruh Josef Juran, jeden z nejstarších dosud žijících zakladatelů strany, který se od r. 1925 věnoval výhradně politické činnosti. Ale i nadále stál Schmerda v první řadě politického života. Po odchodu krajského tajemníka Josefa Götze spočívala veškerá práce na jeho bedrech až do příchodu Artura Melzera. Schmerda se musel ujmout i osiřelého odborového sekretariátu a ve spolupráci s desítkami starých zkušených soudruhů dokázal, že ani po V. sjezdu nedošlo na Šumpersku ve straně k většímu výkyvu, i když měšťácký tisk vítězoslavně psal o rozpadu komunistického hnutí na Šumpersku. I zemský úřad v Brně v hlášení ministerstvu vnitra musel konstatovat, že „nelze mluviti o útěku dělnictva na Šumpersku z komunistické strany, ač komunistické hnutí v tomto kraji nepopiratelně ochablo. Dělníků v městě bydlících jest toliko 100. Většina dělníků v šumperských továrnách pracujících bydlí v okolních obcích a inklinují stále tito ke komunismu. Hlavně sklářští dělníci v Rapotíně tvoří pevný kádr komunismu na Šumpersku“.

I v dalších letech byly politické a hospodářské zápasy proletariátu spojeny se jménem Antonína Schmerdy, i když od podzimu 1931 již tak často nevystupoval na veřejnosti.

V té době vyvrcholily osobní útoky proti Schmerdovi, mířené z pozic všech měšťáckých a tzv. socialistických stran. Finanční potíže, spojené zejména s vydáváním Našeho slova dostoupily vrcholu. Otázkou se stala i Schmerdova existence, o což se postaral nově jmenovaný ředitel nemocenské pojišťovny, dosazený do Šumperka pražským vedením sociální demokracie. Schmerda měl také nastoupit tresty, k nimž byl odsouzen poté, když už nevykonával poslanecký mandát.

Z archívních materiálů je zřejmo, že 25. listopadu 1931 nastoupil Schmerda u krajského soudu v Olomouci, aby si odpykal trest, jenž mu byl přisouzen za projev na veřejné schůzi v Ostravě v roce 1927. Původní trest šest měsíců žaláře byl na základě Schmerdovy zmateční stížnosti Nejvyšším soudem snížen na čtyři měsíce a pokutu 1.000 Kč. Dne 2. ledna 1931 žádal krajský soud v Brně, aby si mohl v Olomouci odpykat současně trest, k němuž byl v Brně odsouzen za organizaci Rudého dne v roce 1S28. Sociálně demokratický ministr spravedlnosti čekal na chvíli, kdy bouřlivák Schmerda přijde ke křížku, ale nedočkal se. Podařilo se však přemluvit jeho manželku, aby podala žádost o milost a Schmerda musel proti své vůli 17. února 1932 opustit vězení.

„Bývalý komunistický poslanec Schmerda jest dosud zarytým komunistou, počíná si však velmi vychytrale a opatrně. . .“ , psal o něm policejní agent Komínek. Policejní komisařství v Šumperku žádost o milost nedoporučilo, protože ještě v červnu 1930 končil projev na táboru lidu na Gräfenberku (nyní Lázně Jeseník) zvoláním „Ať žije sovětské Rusko! Ať žije III. Internacionála!“, mluvil velmi ostře na schůzi před volbami v roce 1931, psal články štvavého obsahu atd.


Po dohodě s vedoucími činiteli KSČ nastoupil Schmerda v březnu 1933 nové zaměstnání v První pražské nemocenské pojišťovně v Brně a vzdal se aktivní veřejné činnosti.

V novém podniku, ovládaném sociálními demokraty, z pozic německé sociální demokracie, pracoval pro vytvoření jednotné, později lidové fronty všech pracujících. Vytvořil skupinu levě orientovaných sociálních demokratů, kráčejících po boku strany. Jim vděčily stovky drobných funkcionářů strany za podporu, která umožnila udržet jejich rodiny při životě. Vděčí jim stovky rakouských bojovníků z barikád v únoru 1934 za hmotnou pomoc poskytnutou ze pobytu v Brně i před odjezdem do Sovětského svazu.

Schmerda v těch letech jen zřídkakdy vystupoval na veřejných schůzích, při příležitostech skutečně mimořádných. Dnešní přisluhovač západoněmeckých militaristů Wenzel Jaksch, kterému se podařilo dostat se do čela německé sociální demokracie až na sklonku první republiky, jistě dosud nezapomněl na lekci, kterou mu Schmerda uštědřil na schůzi v olomoucké Redutě. O neúprosnosti jeho logiky a řečnické pohotovosti se mohl přesvědčit před volbami v roce 1935 i Konrád Henlein, když přijel na první schůzi do Brna. Ne náhodou určili brněnští soudruzi za Henleinova oponenta právě Antonína Schmerdu, který pádnými argumenty Henleina zesměšnil a přesvědčil posluchače, že Henlein je pouhým vykonavatelem Hitlerových pokynů.

Schmerda se neomezil jen na politickou práci, ale v potřebné chvíli se projevil i jako organizátor, který dovedl pro společnou věc podchytit poctivé demokraty, i když neměli s myšlenkami socialismu a komunismu nic společného. Projevilo se to nejlépe při organizaci pomoci bojujícímu republikánskému Španělsku, při pořádání výstavy o demokratickém Španělsku a jiných významných příležitostech, zejména po Mnichově, kdy bylo třeba umístit stovky lidí, kteří opustili pohraničí aneb byli později propouštěni z armády. Na Schmerdu bylo vždy spolehnutí.

Schmerda byl také mezi prvními, o které se zajímalo gestapo po příchodu do Brna, ale po několikadenním výslechu jej propustili. V těžkých bojích ostřílený revolucionář Schmerda se nezalekl a dal svoje síly k dispozici ilegální skupině DGB (Deutsche Gruppe Brünn), napojené na ilegální krajské vedení KSČ. V pojišťovně, v níž byl zaměstnán, vytvořil finanční fond pro podporu rodin uvězněných odbojářů a pomáhal umisťovat ve venkovských pobočkách osoby, které byly gestapem propuštěny.

V roce 1941 se o něj gestapo zajímalo podruhé, ale nedokázali mu nic víc než to, co bylo o jeho činnosti v předmnichovské republice uchováno v archívních materiálech. Po 14 dnech jej znovu propustili. V lednu 1943 však byl znovu zatčen – zavinila to neopatrnost jednoho soudruha v letákové akci – a po několika měsících věznění v Kounicových kolejích byl převezen i s manželkou do Breslau, kde byl 14. 9. 1943 odsouzen pro velezradu. Gestapo vědělo o letákové akci, ale nic se nedovědělo o stovkách falešných pracovních knížek, vydaných v pojišťovně, o organizaci tajných fondů k podpoře rodin vězněných, o umisťování osob propuštěných z koncentráků a o jiných akcích, organizovaných Schmerdou.

Díky advokátovi, kterého mu zprostředkovali němečtí soudruzi, byl odsouzen jen na 10 měsíců vězení. Tento advokát byl totiž důvěrným přítelem předsedy senátu, který soudil celou skupinu. Bylo by možno dlouze hovořit o Schmerdově spojení s venkem, které zprostředkovávala Schmerdova dcera Dita, i o mnoha humorných událostech, svědčících o tom, že ani v gestapáckém kriminále neklesl na mysli a pomáhal zvedat hlavu klesajícím.

Po propuštění z vězení mu soudruzi nabídli lázeňské léčení, protože jeho zdraví bylo již tehdy velmi chatrné. Odmítl a znovu se zapojil do práce, všechen svůj čas věnoval boji proti surovému nacismu, který zničil stovky Schmerdových přátel v boji. Probudila se jeho stírá láska, proto již v prvních hodinách po osvobození Brna zajistil vhodnou tiskárnu a prováděl přípravy k vydávání stranického tisku. Jemu především patří zásluha o to, že již 2. května 1945 po dlouhé odmlce vyšlo první číslo Rovnosti, nejstaršího dosud vycházejícího dělnického časopisu, založeného v roce 1885.

Revoluční zkušenosti jej učinily duchovním vedoucím stranické práce v Černých polích v Brně, kde jej soudruzi postavili do čela organizace. Pracoval v Antifašistickém výboru, který měl důležitou úlohu při řešeni německé otázky v Brně. Zapojil se i do odborové práce v závodní radě pojišťovny, v níž byl zaměstnán, a položil spolehlivé základy plodné spolupráce komunistů se sociálními demokraty, která se osvědčila zejména ve dnech před Únorem 1948.

Únorové události však již sledoval z povzdálí, protože zákeřná choroba jej na trvalo upoutala na lůžko. Pro starého revolucionáře bylo nejvýš bolestné stát stranou dění v době, kdy se uskutečňovalo to, oč celým životem bojoval. Neměl pro sebe nikdy čas, a na léčení bylo již pozdě. Po dlouhém utrpení zemřel 19. května 1949.

Statečný revolucionář, neobyčejně skromný v osobním životě, se srdcem citlivým pro bolesti a potřeby druhých, odešel v tichosti se světa, ale jeho práce nebude nikdy zapomenuta. Připomínají to soustrastné telegramy a dopisy Klementa Gottwalda a desítek dalších revolucionářů, kteří svůj život spojili s bojem dělnické třídy právě tak, jako to učinil i Antonín Schmerda, vzor učitele a bojovníka.

1) Německý způsob psaní jeho jména je věcí praxe matričních úřadů ve zněmčelém Brně a jeho německá národnost je produktem surového germanizačního tlaku německých továrníků a podnikatelů a složitého vývoje národnostních poměrů v Brně. Ti, kteří chtěli dětem zajistit lepší budoucnost, posílali je do německých škol a spolků a při úředním sčítání udávali jako obcovací řeč němčinu.

Prameny:*

  1. Materiál Státního archívu v Brně, fond B 26 (bývalé policejní ředitelství v Brně) a B 40 I-K (presidium bývalého zemského úřadu v Brně, zvláštní oddělení pro sledování činnosti KSČ).
  2. Tisky Národního shromáždění ČSR, II. volební období.
  3. Torzo výstřižkového archívu Antonína Schmerdy, který byl zničen za  okupace.
  4. Rukopis neuveřejněného článku Jana Pavlasa, bývalého textilního dělníka v Šumperku, kterého Schmerda pomohl umístit v nemocenské pojišťovně, a jenž společně se Schmerdou přešel do Brna.
  5. Vyprávění Schmerdovy dcery Edity Dvořákové a soudruhů: Arnošta Engla, poslance NS Josefa Jurana, Roberta Raddy, Josefa Schramka a dnes již zemřelého Bedřicha Strebingera, bývalého politického komisaře Rudé armády, který se  Schmerdou spolupracoval už od r. 1906, a některých dalších, jimž patří dík.