Příběh devátý - Hachiko

Příběh o tom, jak se mi splnil sen. Tehdy mi bylo 18 let, dodělávala jsem si školu a pomáhala své tetě v kadeřnictví. Bydlela jsem už sama a cítila jsem se v prázdném bytě osaměle. V kadeřnictví jsem se svěřila jedné zákaznici, že už si dlouho přeji pejska, nejlépe čivavu, protože už jsme jednu měli – jmenoval se Kubíček a byl to skvělý pes. Jelikož jsem v té době studovala a zároveň musela platit bydlení, nepřišlo mi možné si vysněného pejska koupit. Často jsem na to myslela a představovala si, jaké by to bylo, kdybych  měla takového kamaráda, který by byl se mnou. Jednoho dne mi volala zákaznice, které jsem se svěřila, jestli bych nechtěla malou čivavu. Řekla jsem jí, že si to přeji už dlouho, ale jak jsem řekla, nemám na to dostatek financí. Ona odpověděla, že má u sebe 3 malé čivavy, které si vzala od nějaké známé z Brna. Ta známá tam má statek plný psů o které se nestará a pejsci tam žijí ve špatných podmínkách. Prý ať si ty čivavy odveze, nebo je utratí. Ivanka (tak se jmenuje ta zákaznice), má dobré srdce a pejsky tak zachránila. Poslala mi fotku všech pejsků a já se okamžitě zamilovala do malého blonďáčka se smutnýma očima. Když mi Ivanka psa přivezla, byl unavený, nešťastný a celkově zesláblý. Bylo mi ho moc líto. Měl rok a jako štěňátko nepoznal lásku od člověka. Bál se, byl plachý a nejistý. Měl strach hlavně z chlapů. Když jsem ho poprvé držela v náručí, slíbila jsem mu, že se o něho postarám a že už se nemusí bát, protože ho nikdy neopustím. Hachika beru všude s sebou, nosím ho v tašce, vozím v košíku na kole, často spolu cestujeme a jsme pořád spolu. Z nešťastného štěňátka se postupem času stal šťastný pes, který zahnal mou samotu, a stal se mým štěstím. 

TOP