Zemřel sochař Jiří Beránek. Jeho raná díla vznikala v Sobotíně

V úterý 26. ledna 2021 zemřel profesor Jiří Beránek. Jeho rustikálně orientované sochařství českému umění odhalilo možnosti monumentální dřevěné skulptury stojící na pomezí sochy, objektu, architektury a environmentu. Narodil se 21. listopadu 1945 v jihočeských Borkovicích. Vystudoval AVU. V době normalizace svou tvorbou napomáhal k udržení tradic českého nezávislého umění. Od roku 1993 působil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, později na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Patřil ke spoluzakladatelům volného uskupení 12/15 Pozdě, ale přece. V roce 1991 získal grant od nadace Pollock-Krasner Foundation.

Krátce po studiích se na jaře roku 1975 společně s manželi Kovalovými uchýlil do chalupy v Sobotíně, do lůna přírody a stranou od politických tlaků oficiálního umění. V Sobotíně zůstal do roku 1983, kdy odešel do Kostelce nad Černými lesy a podílel se na interiérech nově vznikající Galerie H bratří Hůlů. Na zahradě sobotínské chalupy Beránek pracoval na svých stěžejních dílech, jako jsou Pluh (1977–1978), Včelín (1978), Skalní město (1979), začínal realizovat Kout (1983), znovu a znovu promýšlel abstraktní Křížovou cestu. Pro vestibul vysílače na Pradědu vytvořil dřevěný reliéf nazvaný Prameny (1981). Další regionální realizaci představují menza a tabernákl pro mohelnický kostel sv. Stanislava (1980). V březnu 1979 byla v Okresním vlastivědném muzeu v Šumperku uspořádána vůbec první Beránkova samostatná výstava.

V kontaktu s jesenickou přírodou Beránek zakoušel i v dusivých časech nastupující normalizace atmosféru tvůrčí i lidské svobody. Nezávisle na impulsech ze zahraničí, jako jeden z prvních u nás, v Sobotíně experimentoval s land-artem. Budoval kamenné zídky a pokoušel se tak uzavřít sobotínské údolí do kruhu, na odlehlém potoce stavěl umělé kaskády z větví a kamenů, kosou ve vysoké trávě vysekal přes celý kopec přímku, jindy na louce ve svahu nechal vyhnojit gigantické tvary hebrejských písmen, které se posléze projevily odlišným zabarvením trávy. V lesích v zemi vyhloubil Chodbu (1975), na dvoře chalupy vystavěl z polínek a slámy Chýši (1975). V rámci akce Proměna skály zabalil skálu uprostřed lesa do průmyslové tkaniny (1976). Toto jeho akční umění v krajině v okolí Sobotína nebylo určeno pro žádné publikum. Jednalo se o soukromé gesto, jakýsi rituál umělce uvědomujícího si nevyhnutelnou pomíjivost svých výtvorů. Land-artové projekty se nicméně staly východiskem pro jeho pozdější realizace, které často stíraly hranice mezi sochařstvím a architekturou. Tyto tendence vyvrcholily v dílech, jako jsou krajinná instalace Náhle opuštěné místo (1987), v pařížské čtvrti La Défense instalované Vzkříšení (1990) či Přítmí paměti (1998) využívající rašelinových kvádrů vytěžených v Beránkově rodišti, jejichž prostřednictvím autor nechal přírodu proniknout uměřenou renesanční architekturou pražského letohrádku Belveder.

Sbírky Vlastivědného muzea v Šumperku byly nedávno obohaceny o mimořádně cenný přírůstek, jakým je Beránkova existenciálně laděná dřevořezba Loď bláznů (kolem r. 1975), která nezastírá autorův obdiv ke Giacomettiho plastikám a Brancussiho abstraktnímu expresionismu.

Kristina Lipenská

 

Literatura:

LIPENSKÁ, K.: Sobotínský pobyt sochaře Jiřího Beránka. Severní Morava 105, 2019, s. 65–68.

STANICKÁ, S. (ed.): Jiří Beránek. Zlín 2016.

 

 

obrázek

obrázek

Jiří Beránek, Loď bláznů, polychromované dřevo, polovina 70. let 20. století, v. 139 cm, Sbírka šumperského muzea, H 35581. Foto: Petra Kozáková.

 

 

obrázek

Jiří Beránek, Prameny, 1981, dřevo, dnes vysílač Praděd. Foto: Miroslav Koval. Sbírka šumperského muzea, H 36213.

 

 

obrázek

Jiří Beránek, Chýše, 1975, dřevo, textil, Sobotín. Foto: Miroslav Koval. Sbírka šumperského muzea, H 36209.

 

 

obrázek

Pohled do zahrady sobotínské chalupy, kde Beránek pracoval na Skalním městě. Foto: Miroslav Koval.

 

TOP