Franz Klein a jeho bratři – stavitelé silnic a železnic

Bratří Kleinové patří mezi nejvýznamnější a největší podnikatelské osobnosti nejen šumperského kraje, ale celé Moravy. Byli majiteli železáren, hutí, strojíren, válcoven, dolů, velkostatků, stavěli silnice, železnice, mosty a viadukty. Na počátku 19. století se stali průkopníky průmyslové revoluce v celém tehdejším Rakousku. Pokračovatele rodinné tradice měli i na počátku 20. století.

V letošním roce uplynulo 220 let od narození zakladatele firmy Franze Kleina (27. 4. 1800). U příležitosti 200. výročí jeho narození uspořádalo Muzeum Zábřeh v roce 2000 (13. 9. – 2. 12.) výstavu s názvem „Bratři Kleinové – stavitelé silnic a železnic“, která podala návštěvníkům na základě dobových fotografií, obrazů, litografií, pohlednic a trojrozměrných exponátů převážně z litiny, mezi nimiž nechyběly ani ty, které vyráběla firma ve svých železárnách, ucelený obrázek o sourozencích Kleinových. Výstavu si následně zapůjčila další muzea na Moravě, v Olomouci, Hodoníně a v Brně.

Kdo byli bratří Kleinové – Josef, Engelbert, Franz, Libor, Albert a Hubert? Vynořili se v druhém desetiletí 19. století a neuvěřitelnou rychlostí dokázali postoupit na přední příčky podnikatelské sféry rakouské monarchie. Pocházeli z malé osady Kociánov na panství Vízmberk (dnešní Loučná nad Desnou, okres Šumperk), kde byl jejich otec Johann Friedrich Klein domkářem. Jako bratři toho měli geneticky hodně společného, zároveň však byl každý jiný. Při každém společném díle stojí vždycky někdo v čele. Hlavní postavou ohromujících podnikatelských úspěchů firmy byl třetí z bratří, Franz. Velmi brzy, v necelých patnácti letech, odešel do Lednice, aby se zde vyučil zahradníkem. Záhy povolal do Lednice své starší bratry, aby mu pomohli při budování silnic a vodních staveb. Od té doby se bratři na několik let etablovali na jižní Moravě. Společně se pak všech šest bratrů podílelo na budování asi 700 km silnic na území jižní a severní Moravy a části východních Čech. Jako svoji první státní zakázku stavěli silnici Staré Město – Uherské Hradiště (1815); dále Frýdek – Místek, krátkou silnici spojující Frýdek s Místkem (1822); Třebovskou silnici: Mohelnice – Moravská Třebová (1824–1830), délka 24 km; Krnovskou silnici: Opava – Krnov – Město Albrechtice – Bartultovice na státních hranicích s Pruskem (1824–1832), délka 51,3 km; Slavkovskou (Uherskou) silnici: Hodonín – Čejč – Slavkov u Brna – Brno, částečně rozestavěný úsek dostavovali v letech 1833–1836 v délce 45 km; Šumperskou (Jablonskou) silnici: Opava – Bruntál – Šumperk – Červená Voda – hranice s Čechami (1839–1842), stavba trvala 21 měsíců, její výsledná délka byla 126,3 km. V počátcích své podnikatelské činnosti prováděli rekonstrukce Olomoucké a Vídeňské silnice (Olomouc – Vyškov – Brno – Rajhrad – Mikulov), úsek Brno – Rajhrad v letech 1832–1836.

Museli prokázat nevšední schopnosti, když je tehdejší moravský místodržitel, hrabě Antonín Bedřich Mitrovský z Nemyšle, povolal do Brna, aby zde prováděli regulaci kanálů, odvodňování sklepů, asanační práce, stavbu silnic a hlavně pak převzali parkovou úpravu Františkova kopce (dnešní Denisovy sady). Na holém kopci jejich přičiněním vznikla jedinečná ozdoba Brna. Hlavním cílem všech terénních úprav bylo zřízení památníku oslavujícího Vídeňský mír, kterým skončila doba napoleonských válek. Zní to až neuvěřitelně, ale Franz Klein ve svých patnácti letech dokonce sám vypracoval na tyto úpravy projekt. Když kolem roku 1843 koupil v Brně dům, známý Kleinův palác, považovaný za významnou architektonickou památku pro svoje průkopnické použití umělecké litiny, začal se podílet na více či méně náročných zakázkách pro město.

Dalším mezníkem v životě Kleinů bylo, když v roce 1844 koupili od dědiců hraběte A. B. Mitrovského panství Vízmberk (Loučná nad Desnou), z něhož pocházeli a na němž byli kdysi poddanými. Tak se nejen do jisté míry vrátili do rodného kraje, ale i získali výrobní základnu v tamějších dolech a železárnách a nemuseli řešit otázku získávání potřebných surovin.

Kolem roku 1836 se začali bratři Kleinové zabývat výstavbou železničních tratí. První železniční stavbou v rakouské monarchii byla Severní dráha císaře Ferdinanda. Byla to velmi rozsáhlá stavba – vedla z Vídně do Haliče s odbočkami např. do Brna, Olomouce a Opavy – a trvala asi 20 let. Bratří Kleinové však mají prvenství v tom, že jejich podnikatelství budovalo absolutně první úsek trati z Floridsdorfu (na levém břehu Dunaje, dnes část Vídně) do Wagramu, na kterém proběhla 17. 11. 1837 také první zkušební jízda vlaku v Rakousku. Jako první začali stavět dílčí úsek Rajhrad – Brno, na kterém se uskutečnila 11. 11. 1838 vůbec první jízda parního vlaku na území České republiky. Těsně před brněnským nádražím postavili největší a nejobdivovanější železniční stavbu své doby, zděný brněnský viadukt se 77 oblouky a délkou 640 metrů. Stavěl se pouhých 5 měsíců, ovšem za obrovské koncentrace sil (cca 2000 dělníků). Podnikatelství Kleinů stavělo také první brněnské nádraží, stejně tak za deset let nové při výstavbě trati Brno – Česká Třebová. O vztahu města Brna ke Kleinům hovoří skutečnost, že bratři Franz, Albert a Hubert byli roku 1847 jmenováni čestnými občany města. Z téhož roku pochází společenská smlouva o společném podnikání mezi čtyřmi bratry Kleinovými – Franzem, Liborem, Albertem a Hubertem (18. 3.). V roce 1853 byla sepsána společenská smlouva mezi Franzem, Albertem a Hubertem a vzniká firma „Gebrüder Klein“. Roku 1865 se rozhodl Albert Klein, po smrti Franze hlava rodiny a šéf firmy (žili pouze dva bratři), oddělit rodinný majetek od panství a vytvořil Sobotínsko-štěpánovské horní a hutní těžířstvo, kromě toho i nadále existovala firma „Gebrüder Klein“.

Druhou velkou železniční stavbou, na které se podíleli bratří Kleinové, byla olomoucko-pražská dráha, budovaná v letech 1842–1845. Stavěli celou spodní i svrchní stavbu, nádraží od Hoštejna po Prahu a část strážních domků. V Praze postavili společně s podnikatelem Adalbertem (Vojtěchem) Lannou první pražské nádraží (dnešní Masarykovo). Při stavbě trati Praha – Podmokly – Děčín – státní hranice (Drážďany) vybudovali karlínský viadukt, nazvaný později podle stavitele Negrelliho, o celkové délce 1111 m s 87 oblouky, považovaný za jednu z největších železničních staveb té doby. Stavěli Palackého most přes Vltavu a terasu v mostním oblouku před klášterem Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou na vltavském nábřeží, kde stojí socha Karla IV., kterou darovali Karlově univerzitě (1848).

Jednou z nejvýznamnějších tratí, kterou firma stavěla, byla proslulá horská dráha přes Semmering ve Štýrsku (1850–1854). Tato trať se stala mezníkem v dějinách železničního stavitelství jako příklad toho, že železnice dokáže překonat i horský hřbet pohoří typu Alp. Na stavbě 41,8 km dlouhé trati se podílelo 10 stavebních podnikatelství. Kleinové stavěli celkem tři úseky, z nichž dva patřily k nejobtížnějším: hlavní tunel na vrcholu stoupání v Semmeringu, dlouhý 1430 m, a úsek na stěně Weinzettelu se třemi tunely spojenými galeriemi.

Společně s Adalbertem (Vojtěchem) Lannou se Kleinové podíleli také na stavbě České západní dráhy (Praha – Zdice – bavorské hranice), na níž stavěli tyto úseky: v roce 1861 dokončili trať Skvrňany u Plzně – Domažlice – Brod nad Lesy o celkové délce 70,9 km, Praha-Smíchov – Skvrňany u Plzně, rok dokončení 1862, délka 113,2 km, Chrást – Radnice (odbočka), rok ukončení stavby 1863, délka 9,9 km. Největšími stavbami na této trati byly železný viadukt přes řeku Klabavu u Chrástu na odbočné trati, vysoký 38 m a dlouhý 190 m (demontován roku 1892), a nádraží Praha-Smíchov, které vybudovali v roce 1862 za pouhých sedm měsíců.

Délka tratí postavených Kleiny v celém Rakousku se odhaduje na 3700 km.

Firma se také zabývala výrobou mostních konstrukcí, které vyráběla ve svých železárnách. Mezi prvními vyrobenými mosty byl řetězový most přes Ostravici v Ostravě, budovaný v letech 1847–1851, následoval most přes Ohři v Postoloprtech a nejslavnější stavba tohoto druhu u nás, řetězový most silniční přes Labe v Děčíně, stavěný v letech 1853–1855 a snesený až v roce 1933. Celkem se v kleinovských železárnách vyrobilo přes 2000 železných mostů, větších i menších. Některé z nich slouží svému účelu dodnes.

Jak už bylo řečeno, koupí vízmberského panství získali bratří Kleinové svoji vlastní surovinovou základnu. V té době tam existovaly dva hutní podniky – v Rejhoticích (dnes Loučná nad Desnou) a v Sobotíně. Byly založeny na místních surovinách a zdrojích energie. Téměř od základů vybudovali velkou strojírnu v Petrově. Moderně a velkoryse postavili a zařídili železárny ve Štěpánově, které se specializovaly především na výrobu kolejnic. Tyto podniky dokázaly několik let konkurovat rotschildovským Vítkovickým železárnám.

Za svoje zásluhy o monarchii byli Kleinové také náležitě oceněni. Albert Klein byl za zásluhy své i svých zemřelých bratří povýšen v roce 1858 do šlechtického stavu, o šest let později do rytířského stavu a roku 1872 jej císař František Josef dědičně povýšil do stavu svobodných pánů s přídomkem Wisenberg (ne tedy podle sídla panství Wiesenberg!).

Jejich potomci už tak úspěšní nebyli, ale přece jen se aspoň chvíli snažili udržet rodinný podnik. V roce 1900 vznikla z původního těžířstva (1865) stejnojmenná akciová společnost Sobotínsko-štěpánovská důlní a hutní společnost se sídlem v Sobotíně, později v Brně a konečně ve Štěpánově (1927). Ve správní radě zasedali Hubert Klein, Friedrich Klein, Alfred Klein, Edmund Bochner, Ulrich Johrnstorf a Alfons Senitza. Kolem roku 1920 náležely této společnosti doly (u Rýmařova, Berouna, Jevíčka, Konice, Moravské Třebové, Šternberka, Brna, Hranic, Mohelnice, Litovle, Zábřehu), slévárny (Sobotín, Štěpánov), strojírna (Štěpánov), válcovna (Sobotín), mostárna (Sobotín), vysoká pec (Štěpánov), pudlovna (Štěpánov), drátovna (Rejhotice).

V době první světové války se hutím příliš nedařilo. Po válce se odbyt zlepšil, ale za světové hospodářské krize se opět zhoršil. Ještě za války došlo ke zrušení vysoké pece. Majitelé se začali střídat, až se nakonec hlavními podílníky stali Bondy a jiní pražští průmyslníci. V té době se potomci bratří Kleinů věnovali již zcela jiné činnosti. Středem jejich zájmu byly lesy a zemědělská výroba na zděděných statcích.

Jestliže již v 19. století byl zdůrazňován celoevropský význam bratří Kleinů, dnes můžeme říci, že s dostatečným časovým odstupem vyniká snad ještě více.

Na závěr bych chtěla ještě jednou připomenout, že Franz Klein a jeho bratři patří rozhodně mezi největší postavy raného období průmyslové revoluce v rakouské monarchii.

 

Mgr. Dagmar Tempírová-Kotrlá

TOP